Massive Error

Neurons Offer Clues to Suicide

2012-02-10T11:55:00.002+01:00

Charles Q. Choi
Scientific American Mind, 21 December 2011
http://goo.gl/L5uvF

Z knihy Alexe Rosenberga The Atheist's Guide to Reality se dá citovat jakákoli pasáž, protože autor píše naprosto srozumitelně i o nejsložitějších tématech. Musím se hodně držet zpátky, abych tento blog nezahltil úryvky z ní, ale čas od času si to snad mohu dovolit. Rosenberg není pouze darwinistou, ale do značné míry biologickým deterministou; většina charakterových rysů je nám dána od narození genetickou výbavou a sociální vliv prostředí s tím nedokáže nic moc udělat. Není proto překvapivé, jaký názor má Rosenberg na duševní nemoci, z nichž některé vedou k suicidálnímu jednání. O sebevraždách lakonicky píše:

People who stay in bed all day or who engage in self-destructive behavior or commit suicide don't do it because their lives lack meaning or even because they think their lives lack meaning. They commit suicide because the neural circuitry in their brain responds to intractable pain, feelings of depression, and all the other slings and arrows flesh is heir to. Often the circuitry responds by producing suicide notes along with and prior to the fatal act. These last gasps may even complain of the meaninglessness of the victim's life. Scientism assures us that such notes, as well as the conscious introspections they may report, are just by-products, side effects, produced by the brain, along with the self-destructive act itself. (p. 212 elektronického vydání)

Tento na první pohled extravagantní názor nachází silnou oporu v neuropsychiatrických výzkumech, v nichž se daří identifikovat konkrétní skupiny nervů spojené s rizikem suicidy. Článek "Neurons Offer Clues to Suicide" z časopisu Scientific American seznamuje čtenáře s obsahem studie "Neuroanatomical Correlates of Suicide in Psychosis", kterou zveřejnil německý evoluční psychiatr Martin Brüne a jeho kolegové v PLoS ONE. Brüne provedl vyšetření mozků sebevrahů a srovnal jejich anatomickou strukturu s mozky jedinců, kteří zemřeli za jiných okolností. Všechny subjekty přitom trpěly nějakým duševním onemocněním, a to buď schizofrenií, nebo bipolární poruchou. Brüne dospěl k závěru, že mozky sebevrahů měly vyšší hustotu von Economových neuronů, což jsou dlouhé buňky vřetenovitého tvaru, jejichž počet se v průběhu evoluce lidského druhu dramaticky navýšil. Tento druh neuronů obsahuje receptory pro neurotransmitery regulující emoce, jako je serotonin nebo vasopresin. Jsou přítomné i u jiných společensky žijících savců, a lze proto předpokládat, že se podílejí na vzniku složitých sociálních emocí. Pro suicidální jednání má značný význam pocit viny či studu, jenž může u jedinců s hustšími propojeními von Economových neuronů nabývat vyšší intenzity. Sebevražednost má tedy jednoznačně genetický základ a nemá nic do činění se "zrychlenou současností", "ztrátou hodnot na sekulárním Západě" nebo "přijetím neautentického způsobu žití". Nezdůvodněným pocitem Weltschmerz trpí ten, kdo k tomu genetické dispozice. Zdravý člověk se s úzkostí a jinými existenciálními starostmi vyrovná pomocí běžných psychických mechanismů.

Pokusím se toto neveselé téma odlehčit odkazem na komické panoptikum bizarností, které se nachází v Katechismu katolické církve. Oficiální stanovisko teologů na sebevraždu se vyznačuje obvyklou tupostí, neznalostí elementárních faktů, neochotou angažovat se v racionální argumentaci a profesní tendencí ke lhaní:

Sebevražda se příčí přirozenému lidskému sklonu zachovat si svůj život a udržet jej i nadále. Závažně odporuje správné lásce k sobě. Zároveň je to urážka lásky k bližnímu, protože nespravedlivě láme svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností, vůči nimž máme závazky. Sebevražda je proti lásce k živému Bohu. (§2281)

Je-li sebevražda spáchána s úmyslem dát příklad, především mladým, pak je i těžkým pohoršením. Úmyslná spolupráce na sebevraždě se příčí mravnímu zákonu. Těžké psychické poruchy, úzkost nebo nadměrný strach ze zkoušky, z utrpení nebo z mučení mohou odpovědnost sebevraha zmenšit. (§2282)

Nad věčnou spásou osob, které se usmrtily, se nemá zoufat. Bůh jim může dát příležitost pro spasitelnou lítost cestami, které zná jen on sám. Za osoby, které si sáhly na život, se církev modlí. (§2283)

Sebevražda těžce odporuje spravedlnosti, naději a lásce. Páté přikázání ji zakazuje. (§2325)

Podle věřících byl člověk stvořen bohem. Někteří lidé byli stvořeni s vyšší hustotou von Economových neuronů a páchají sebevraždy. Křesťanská kvazilogika ovšem tvrdí, že si za to můžou sami. Protože strádali v tomto životě, budou trpět i na věčnosti v životě příštím. Bůh je totiž láska.

Attachments:

Charles Q. Choi, "Suicide Cells", Scientific American Mind, Vol. 22, No. 5 (November/December 2011), p. 15. [PDF]
Martin Brüne et al., "Neuroanatomical Correlates of Suicide in Psychosis: The Possible Role of von Economo Neurons", PLoS ONE, Vol. 6, No. 6 (22 June 2011), e20936. [PDF]

The Optimism Bias

2012-02-09T15:45:00.005+01:00

Tali Sharot
The Guardian, 1 January 2012
http://goo.gl/bqwvK

Už od příštího týdne začínám učit nový kurz se jménem "Argumentační chyby a kognitivní předpojatosti", ve kterém se budu zabývat omezeními naší racionality, používáním heuristiky a kognitivními chybami. Byl jsem překvapen, jaká pozornost je mezi badateli věnována optimistickému biasu, tedy nezdůvodněnému očekávání, že v budoucnosti nám bude dobře nebo ještě lépe. Trpíme jím skoro všichni a zřejmě se jedná o nezbytný mechanismus, který lidi udržuje při životě. V dlouhodobém výhledu nás totiž nečeká nic zvlášť povzbudivého, čímž myslím neodvratný zánik nás samotných, pohlcení planety Sluncem ve stádiu červeného obra a tepelnou smrt celého vesmíru. Přesto jsme schopni na tyto limity naší existence v každodenním životě zapomenout a tvářit se, že budoucnost skýtá nadějné vyhlídky vymalované v teplých pastelových barvách. Sociální psycholog Neil D. Weinstein v roce 1980 ukázal, že lidé přeceňují pravděpodobnost pozitivních jevů a naopak podceňují pravděpodobnost těch negativních. Kdejaký mládežník si například myslí, že bude mít nadprůměrný plat, práce jej bude bavit, procestuje svět, šťastně se ožení, koupí si vlastní dům, bude mít talentované děti, nestráví ani den v nemocnici a dožije se osmdesátky. Na druhou stranu málokdo očekává, že spáchá sebevraždu, bude mít problémy s pitím, rozvede se, dostane infarkt, onemocní rakovinou plic, bude propuštěn ze zaměstnání, zůstane dlouhodobě na podpoře, bude soudně stíhán, zúčastní se dopravní nehody, bude vykraden nebo přepaden. Všichni jsme celoživotními zajatci nerealistického optimismu, virtuózním způsobem zavíráme oči před světem a poslepu se potácíme na hraně propasti životních běd a tragédií.

Neuropsychiatrička Tali Sharotová se tomuto tématu věnuje přibližně posledních deset let, v návaznosti na svůj výzkum týkající se falešných a podsunutých vzpomínek. Zjistila, že jsme značně krátkozrací při nahlížení do minulosti, ale i při vyhlížení budoucnosti. Své poznatky shrnula populárně-naučnou formou v nové knize The Optimism Bias: A Tour of the Irrationally Positive Brain (New York City: Pantheon Books, 2011; Amazon), více si člověk může přečíst i na jejím blogu a profesním profilu. (Kočka!) Úryvek z knihy uveřejnil deník The Guardian, ještě větší prostor Sharotové poskytl týdeník Time v eponymním článku "The Optimism Bias". Sharotová si v Time všímá těch nejkřiklavějších příkladů optimistického biasu a přeceňování vlastních schopností; mou oblíbenou statistikou je přesvědčení 93% lidí o tom, že jsou nadprůměrnými řidiči. Upozorňuje na temné i světlé stránky optimismu, který nás může přivést do značných potíží, ale zároveň je hnacím motorem většiny našich skutků:

Overly positive assumptions can lead to disastrous miscalculations - make us less likely to get health checkups, apply sunscreen or open a savings account, and more likely to bet the farm on a bad investment. But the bias also protects and inspires us: it keeps us moving forward rather than to the nearest high-rise ledge. Without optimism, our ancestors might never have ventured far from their tribes and we might all be cave dwellers, still huddled together and dreaming of light and heat. (Time, p. 42)

Na blogu časopisu Scientific American nedávno vyšel článek "The Neuroscience of Looking on the Bright Side", který - jak název napovídá - na problematiku nahlíží optikou neurologie a zmiňuje výzkumy Sharotové a jejích kolegů. Napadla mě i obecnější úvaha o optimismu věřících. Papež Benedikt XVI. je velkým propagátorem tradiční křesťanské nauky, podle níž bůh je naděje. Dokonce jí věnoval jednu ze svých tří dosavadních encyklik, a to Spe salvi z roku 2007 (česky "Spaseni v naději"). Mimo jiné v ní píše:

Bůh je základem naděje, nikoli jakýkoli bůh, ale onen Bůh, který má lidskou tvář a který nás miloval až do konce: každého jedince i lidstvo jako celek. Jeho království není imaginární svět, ležící v budoucnosti, která nikdy nenastane. Jeho království je přítomno tam, kde je On milován a kde se nám dostává Jeho lásky. Pouze Jeho láska nám dává možnost vytrvat ve vší střízlivosti den po dni, aniž bychom pozbyli vzlet naděje ve světě, který je svou přirozeností nedokonalý. Jeho láska je pro nás zároveň zárukou, že existuje to, co jen matně tušíme, ale přesto v nitru očekáváme: život, který je opravdu životem. (§31)

Mám tendenci interpretovat jeho slova vstřícně a uznávám, že má do jisté míry pravdu - aniž by si to ovšem uvědomoval. Stejně jako naděje je i bůh výsledkem evoluční fušeřiny při vytváření naší kognitivní výbavy. Optimismus a víra milosrdně zamlžují pohled na realitu, který je pro mnohé nesnesitelný. Lepší je lhát si do kapsy: Čeká mě šťastný život. Mí blízcí mě budou milovat. Neonemocním. Budu spasen a žít navěky.

Attachments:

Neil D. Weinstein, "Unrealistic Optimism About Future Life Events", Journal of Personality and Social Psychology, Vol. 39, No. 5 (1980), pp. 806-820. [PDF]
Tali Sharot, "The Optimism Bias", Time, 27 June 2011, pp. 40-46. [PDF]

Smile or Die

2012-02-08T17:13:00.001+01:00

Barbara Ehrenreich
RSA Animate, 17 March 2010
http://youtu.be/u5um8QWWRvo

O žurnalistce Barbaře Ehrenreichové jsem se tu už kdysi zmínil, i když poněkud "off-topic". Její knížka Bright-Sided: How the Relentless Promotion of Positive Thinking Has Undermined America (New York: Metropolitan Books, 2009; Amazon) je strhující kritikou self-help hnutí, které propaguje pozitivní myšlení jako lék na všemožné neduhy mysli a těla. Nedávné studie ovšem ukázaly, že četba laskavých receptů na lidskou duši, úporná vizualizace žádoucích výsledků a odříkávání povzbudivých manter nemá v lepších případech žádné výsledky, zatímco u jedinců se slabší psychickou konstitucí může naopak vést ke zhoršení jejich stavu (viz zde). Sice si na zrcadlo v koupelně můžete nalepit vzkaz o tom, jak jste krásní, chytří, zdraví a úspěšní, ale na konci dne po návratu ze zaměstnání se budete stejně cítit jako neatraktivní nula a přihlouplý hypochondr, pokud jím tedy skutečně jste. Lidská schopnost sebeklamu je sice takřka bezbřehá, ale příliš ji nelze uměle stimulovat a přiživovat. Ještě škodlivějším nesmyslem je víra některých pomatenců, že silou vůle dokáží formovat budoucnost. "Zákon přitažlivosti" popularizovaný v posledních letech královnou šarlatánů Rhondou Byrneové (viz zde) samozřejmě nefunguje, ať člověk zatíná mysl jakkoli usilovně, což frustraci a depresi ještě prohlubuje. Iracionální přijetí bludu je projevem duševní poruchy a jen těžko může mít pozitivní důsledky, protože disproporce mezi skutečností a jejím nerealistickým obrazem nemůže být udržována do nekonečna a dřív nebo později ukáže svou vlčí tvář.

Ehrenreichová na toto téma přednesla přednášku, která byla převedena do podoby kresleného videa ze série RSA Animate (viz Steven Pinker zde a Iain McGilchrist tam) a stojí za zhlédnutí už jen kvůli bezchybnému výtvarnému zpracování. Závěrečné srovnání laissez-faire kapitalismu s vírou v sílu pozitivního myšlení je sice poněkud křečovité (a rozhodně zcela mimo mísu), ale od levicové a feministicky orientované aktivistky lze jen těžko očekávat něco jiného. Pozoruhodný je i rozhovor, jenž Ehrenreichová v říjnu 2009 poskytla časopisu The Globe and Mail.

h/t: Sylva Ficová

One and Only Earth

2012-02-06T19:59:00.002+01:00

Nature Geoscience, 1 February 2012
http://dx.doi.org/10.1038/ngeo1400

Hledání planet mimo Sluneční soustavu zažívá díky sondě Kepler mimořádný rozkvět a počet exoplanet roste jako houby po dešti. Vzpomínám si, jak jsem kdysi četl science fiction román Waltera Tevise Muž, ktorý spadol na Zem (in Planéta exilu, Bratislava: Smena, 1988), v němž mimozemský hrdina konstatoval, že za hranicemi naší soustavy žádné planety neexistují. V době vzniku Tevisovy knihy to nebyl nijak neobvyklý názor, protože tehdy jsme ještě žádné exoplanety přímo nepozorovali. Objev prvních dvou byl potvrzen roku 1992, v roce 2002 jich bylo už 96, k 30. lednu 2012 jich registrujeme 755 a další griliony čekají na objevení (viz heslo "Extrasolar planet" na Wikipedii, interaktivní infografika "Planet Quest" na stránkách NASA nebo český server Exoplanety s časopisem Gliese). Kepler vyhodnocuje data o tisících vzdálených planetách, z nichž některé svou velikostí, složením a polohou připomínají Zemi. V souvislosti s tím se astronomové a astrobiologové čím dál častěji pouští do spekulací, zdali na oněch Zemi podobných exoplanetách může existovat život, a pokud ano, zdali může být inteligentní. Mé názory v tomto ohledu prošly v uplynulých letech dramatickým vývojem. Dnes si myslím, že život s pravděpodobností hraničící s jistotou existuje i tam, kde bychom jej ani přinejmenším nečekali (například na měsících Saturnu a Jupitera). Nejsem si ale úplně jistý, zdali je pravděpodobný objev inteligentního života, protože inteligence mi nepřijde jako zas tak úplně úžasná evoluční výhoda (čímž opět poukazuji na žraloky a krokodýly). Nepředstavitelný počet planet vhodných pro život ovšem znamená zásadní statistickou výzvu takovému skepticismu. Podle Dawkinsovy hypotézy o "slézání hory nepravděpodobnosti" je totiž výskyt inteligence mimo Zemi docela dobře možný, i když v této spekulaci hraje roli až příliš velké množství neznámých. Snadno lze aspoň odpovědět na otázku, proč tu ještě technologicky pokročilí mimozemšťané nepřistáli. Jako nejpřesvědčivější se mi zdá vysvětlení, že vesmír je prostě příliš velký na nějaké pohodlné mezihvězdné cestování a že technologicky vyspělé civilizace mohou mít příliš krátkou životnost. Stačilo by, aby o kontakt s námi usilovala nějaká civilizace před pár staletími, a my bychom neměli prostředky, jak na jejich zprávu reagovat - vůbec bychom o ní nevěděli. Od vynálezu parního stroje uplynulo necelých dvě stě padesát let a nikde není psáno, že tu lidstvo za stejně dlouhou dobu vůbec bude; vsadil by si vůbec někdo na dalších deset tisíc let, sto tisíc let? Časová "okna" civilizací z nepříliš vzdálených soustav se vůbec nemusejí překrývat, díky čemuž se pravděpodobnost setkání dvou mimozemských kultur může přiblížit nule. (To je samé "může", "nemusí" a "možná", tak to prostě při tápání v temnotě hodí.)

Zajímavým příspěvkem do těchto úvah je zvláštní číslo odborného časopisu Nature Geoscience, které se pod názvem "Earth Shaped by Plants" věnuje vlivu rostlin při formování zemského povrchu. Anonymní autor úvodníku předpokládá, že Země je mezi ostatními podobnými planetami v zóně Goldilocks jedinečná. Náhodou (přesněji řečeno stochasticky) zde došlo k evoluci fotosyntetizujících organismů, které dodaly do zemské atmosféry tolik potřebný kyslík a následně vytvořily z původně neúrodného povrchu planety půdu bohatou na organické sloučeniny. K této revoluční změně došlo přibližně před 850 miliony let, což umožnilo pozdější evoluci cévnatých rostlin, které z atmosféry absorbovaly další oxid uhličitý a způsobily ochlazení povrchu Země. Kořenový systém rostlin se podílel i na usměrňování toku řek a následném vzniku sedimentárních vrstev. Z toho plynoucí poučení je nasnadě:

Without the workings of life, the Earth would not be the planet it is today. Even if there are a number of planets that could support tectonics, running water and the chemical cycles that are essential for life as we know it, it seems unlikely that any of them would look like Earth. Even if evolution follows a predictable path, filling all available niches in a reproducible and consistent way, the niches on any Earth analogue could be different if the composition of its surface and atmosphere are not identical to those of Earth. And if evolution is random, the differences would be expected to be even larger. (p. 81)

h/t: Mark Fischetti

Attachment:

"One and Only Earth", Nature Geoscience, Vol. 5, No 2 (February 2012), p. 81. [PDF]

Why I Stopped Worrying About the Definition of Life... and Why You Should As Well

2012-02-06T14:25:00.001+01:00

Edouard Machery
Synthese, 29 January 2011
http://dx.doi.org/10.1007/s11229-011-9880-1

Biologové a filosofové se už staletí přou o definici života. Není totiž vůbec jasné, jaké vlastnosti živých organismů by měly být považovány za "esenciální". Kandidátů je přitom celá řada: přítomnost proteinů nebo nukleových kyselin, schopnost metabolizovat nebo se reprodukovat, interakce s vnějším světem pomocí reakcí na stimuly a signalizování, podléhání evolučnímu mechanismu přirozeného výběru, vzdorování druhému termodynamickému zákonu a podobně. Řekl bych, že vcelku uspokojivou definicí je ta, kterou v roce 1962 vytvořili Norman Horowitz a Stanley Miller a jíž před časem přijala za svou i NASA: "Life is a self-sustained chemical system capable of undergoing Darwinian evolution." Jak už to ale s definicemi bývá, i k této lze najít spoustu výjimek z pravidla, nepřesností a protipříkladů. Není proto divu, že poslední číslo časopisu Synthese sestavil Mark A. Bedau jako speciál s tématem "Philosophical Problems About Life" a že je mimo jiné věnováno i problémům s definicí tohoto zdánlivě triviálního pojmu (celé vydání zde). Zaujal mě především esej experimentálního filosofa Edouarda Macheryho s roztomile kubrickovským názvem "Why I Stopped Worrying About the Definition of Life... and Why You Should As Well". Machery hned v abstraktu svého článku formuluje dosti radikální program:

I propose a dilemma showing that the project of defining life is either impossible or pointless. The notion of life at stake in this project is either the folk concept of life or a scientific concept. In the former case, empirical evidence shows that life cannot be defined. In the latter case, I argue that, although defining life may be possible, it is pointless. I conclude that scientists, philosophers, and ethicists should discard the project of defining life. (p. 145)

Autorovy důvody jsou snadno pochopitelné a vycházejí z nechuti ztrácet čas s esencialistickými definicemi čehokoli. V každodenní praxi je s pojmem "život" nakládáno příliš volně, než aby mohl být uspokojivě definován, zatímco ve vědeckém diskurzu jej není třeba definovat vůbec, protože jeho použití je určeno postavením v souřadnicovém systému jiných odborných termínů (např. "molekula", "buňka", "virus", atd.). Macheryho řešení je klasickou ukázkou eliminativismu: "Life definitionists have wasted a lot of time, energy, and money that would have been better used for other, more useful projects." (p. 146) Podobně se kdysi vyjádřil Putnam na účet filosofů usilujících o nalezení striktně definovaného rozhraní mezi analytickými a syntetickými výroky: "ale to neupeče žádný filosofický chléb a neumyje žádná filosofická okna" ("Analytické a syntetické", 1995: 120). Je ale docela dobře možné, že Macheryho minimalistická pozice narazí na problémy etického rázu. Bez aspoň přibližné definice života totiž nemusí být jasné, koho máme vlastně považovat za subjekty morálního rozhodování. (Inteligentní mimozemšťany? Myslící počítače?) Shodou okolností se obdobnému tématu nedávno věnoval i vynikající popularizátor vědy Carl Zimmer v článku "Can A Scientist Define 'Life'?", který považuje za logické pokračování staršího textu "The Meaning of Life". Zimmer se zamýšlí především nad udržitelností velice úsporné definice Edwarda Trifonova, který vměstnal znaky živého do pouhých tří slov: "sebereprodukce s variacemi" ("self-reproduction with variations").

Zatímco se filosofové a filosoficky založení přírodovědci hádají o slovíčka, jiní se snaží život aktivně stvořit v laboratorních podmínkách. Abiogeneze je jedním z velkých témat současné biologie, i když si kreacionisté myslí, že teorii znemožnil Louis Pasteur už ve druhé polovině 19. století. Pěkný příklad tohoto odvážného hledání podává biochemik Martin Hanczyc v přednášce, kterou v květnu loňského roku pronesl v rámci TED Talks. Popisuje, jak jeho laboratoř v dánském Odense pracuje na "výrobě" organických protobuněk. Hanczyc tvrdí, že rozdíl mezi živými a neživými entitami je mnohem menší, než si lidé obvykle namlouvají: nejedná se ani tak o bipolární rozdělení, jako spíš o kontinuální škálu od jednoho k druhému s celou řadou mezistupňů. Například viry nevyhovují úplně všem požadavkům kladeným na živé organismy, ale přesto máme tendenci je za živé považovat. Naopak krystaly se nám rozhodně nezdají být živými, i když sdílejí s organismy mnoho podstatných symptomů.

Attachment:

Edouard Machery, "Why I Stopped Worrying About the Definition of Life... and Why You Should As Well", Synthese, Vol. 185, No. 1 (March 2012), pp. 145-164. [PDF]

Ještě o etice eutanazie: odpovědi kritikům

2012-02-06T11:11:00.003+01:00

Tomáš Hříbek
Filosofický časopis, 2011/6
http://goo.gl/pCLN2

Je pozoruhodné, jak jedna hloupá, pětistránková úvaha Marka Váchy o eutanázii rozpoutala diskusi, která přetrvává na stránkách Filosofického časopisu téměř dva roky (viz zde a zde). Tomáš Hříbek, který s tím vším vlastně začal, uveřejnil v posledním loňském čísle rozsáhlou odpověď svým kritikům. Je výborná, a proto se k ní nebudu blíže vyjadřovat, zájemce si koneckonců může přečíst relevantní texty sám. Problém eutanázie navíc nepovažuji za nijak zvlášť zásadní, protože jeho řešení leží v samotných základech liberalismu; nikdo kromě mě samotného mi nemá co mluvit do toho, jak budu zacházet se svým majetkem a tělem, pokud tím neomezuji práva ostatních. Zdá se, že mnozí stále nepochopili elementární princip, na němž by měla být etika vystavěna. Předmětem morálních soudů jsou pouze události, které splňují dvě podmínky: (1) vystupuje v nich víc než jeden aktér, (2) dochází k poškození jednoho nebo více z nich. Morálka je nástrojem, jak řešit konflikty mezi příslušníky sociálně žijících živočišných druhů, žádný "vyšší" cíl nemá. Z těchto důvodů nepatří mezi morální dilemata například masturbace, protože nenaplňuje obsah první podmínky, nebo homosexualita, jež nesplňuje podmínku druhou. Zájem angažovat se v těchto soukromých otázkách je projevem přidrzlé potřeby nakukovat jiným lidem do ložnic, která je mezi věřícími takřka univerzálně rozšířena. Zastánci nekonsekvencialistických etik neustále zaměňují svůj vlastní pocit znechucení s všeobecně platnými morálními standardy, pro ilustraci si stačí zacpat nos a vyrazit na internetová fóra českých katolíků. Tomáš Hříbek to napsal krásně:

Váchův článek je příkladem jisté tendence, která je nejspíš pomýlenou reakcí na oficiální pronásledování náboženství bývalým režimem. Jako kompenzaci za toto pronásledování zástupci církví očekávají - a mnohé další osobnosti veřejného života pociťují jako závazek -, že morálka bude svěřena do péče duchovních osob, jako by kompetentní hovor o ní bylo možné vést pouze z těch či oněch teologických (u nás obvykle katolických) pozic. Těm z našich spoluobčanů, v jejichž světonázoru hrají důležitou roli určité teologické teze, jistě dlužíme toleranci a za určitých podmínek i respekt. Avšak tolerance a respekt nás nezavazují k tomu, abychom jakékoli teologické teze považovali za něco více než partikulární a sektářské názory, které nemohou být v jakékoli formě vnucovány ostatním příslušníkům naší světonázorově pluralitní společnosti. Veřejní hlasatelé sektářských teologických tezí nám přesto sugerují dojem - a dr. Vácha v tom není žádnou výjimkou -, že pouze přistoupením na jejich platformu budeme schopni morálce zajistit objektivní platnost; alternativou vůči teologicky zdůvodněné morálce je prý morální subjektivismus s katastrofálními praktickými následky. (2011: 910)

Jsem si vědom, že eutanázie může v reálném světě narážet na řadu praktických a procedurálních obtíží, ale podobně jako sebevražda by měla být zcela vyjmuta z oblasti morálního rozhodování. Jen značně omezený myslitel necítí ostych a vytasí jako trumf proti eutanázii Hitlerovu kartu, protože nedokáže nebo nechce rozlišit mezi dobrovolnou sebevraždou a násilným vyhlazením. Znovu přikládám všechny příspěvky do diskuse, které jsem mírně upravil pro potřeby elektronických čteček.

Attachments:

Marek Vácha, "Je vůbec ještě možná etika v 'postetickém' světě?", Filosofický časopis, Vol. 58, No. 2 (2010), pp. 273-279. [PDF]
Tomáš Hříbek, "Za etiku bez teologie", Filosofický časopis, Vol. 58, No. 5 (2010), pp. 729-749. [PDF]
Ingrid Strobachová, "Konečně o eutanazii na půdě filosofie", Filosofický časopis, roč. 59, čís. 3 (2011), ss. 421-425. [PDF]
Marta Vlasáková, "Za etiku korektní", Filosofický časopis, roč. 59, čís. 3 (2011), ss. 427-440. [PDF]
Jakub Jirsa, "Problémy s asistovanou sebevraždou", Filosofický časopis, roč. 59, čís. 4 (2011), ss. 579-590. [PDF]
Tomáš Hříbek, "Ještě o etice eutanazie: odpovědi kritikům", Filosofický časopis, roč. 59, čís. 6 (2011), ss. 909-929. [PDF]

What Is Your Favourite Deep, Elegant or Beautiful Explanation?

2012-02-02T15:39:00.002+01:00

Edge, 15 January 2012
http://goo.gl/wQev4

John Brockman je špičkový editor a literární agent, který se celoživotně věnuje popularizaci vědy. V češtině od něj vyšla už celá řada knih, z nichž nejpodnětnější mi připadá Třetí kultura: za hranice vědecké revoluce (Praha: Academia, 2008), v níž naznačuje možnost překonání rozporů mezi "dvěma kulturami" C. P. Snowa. Brockman je zakladatelem nadace Edge, která každoročně pořádá rozsáhlou anketu mezi přírodními i humanitními vědci a její výsledky pak publikuje v knižní podobě. Seznam předchozích otázek vypadá takto: What Questions Are You Asking Yourself? (1998; Edge), What Is the Most Important Invention in the Past Two Thousand Years? (1999; Edge), What Is Today's Most Important Unreported Story? (2000; Edge), What Questions Have Disappeared? (2001; Edge), What Is Your Question? ... Why? (2002; Edge), What Are the Pressing Scientific Issues for the Nation and the World? (2003; Edge), What's Your Law? (2004; Edge), What Do You Believe Is True Even Though You Cannot Prove It? (2005; Edge, Amazon), What Is Your Dangerous Idea? (2006; Edge, Amazon), What Are You Optimistic About? (2007; Edge, Amazon), What Have You Changed Your Mind About? (2008; Edge, Amazon), What Will Change Everything? (2009; Edge, Amazon), How Is the Internet Changing the Way You Think? (2010; Edge, Amazon), What Scientific Concept Would Improve Everybody's Cognitive Toolkit? (2011; Edge, Amazon).

Tu letošní vymyslel Steven Pinker a zní: What Is Your Favourite Deep, Elegant or Beautiful Explanation? (2012; Edge). Celkem odpovědělo 192 respondentů, z nichž téměř namátkou vybírám pár nejznámější: Peter Atkins, Scott Atran, Simon Baron-Cohen, Susan Blackmoreová, Paul Bloom, David M. Buss, Sean Carroll, Andy Clark, Richard Dawkins, Daniel C. Dennett, Jared Diamond, Helen Fisherová, Rebecca Goldsteinová, Alison Gopniková, A. C. Grayling, Gerald Holton, Bruce Hood, Eric R. Kandel, Lawrence M. Krauss, Andrei Linde, Hugo Mercier, PZ Myers, Richard Nisbett, Gregory Paul, Steven Pinker, Lisa Randallová, Martin Rees, Matt Ridley, Roger Schank, Michael Shermer, Barry C. Smith, Lee Smolin, Dan Sperber, Nassim Nicholas Taleb, Max Tegmark, Richard H. Thaler, John Tooby, Philip Zimbardo, Carl Zimmer, ... uf, to jsem trochu přehnal. Uvedl jsem jen ty, o nichž jsem už na blogu někdy psal; ani jsem netušil, že mám tolik hrdinů. Zajímavé je, že mezi oslovenými není ani jeden kněz nebo teolog. Brockman totiž na rozdíl od našich novinářů ví, že tito myslitelé nám nemají naprosto co říct. Naopak filosofové jsou zastoupeni překvapivě výrazně, a to v jedenácti případech (Clark, Croninová, Dennett, Goldsteinová, Grayling, Krause, Mercier, Metzinger, Origgiová, Salcedo-Albarán, Smith). Nepřečetl jsem zatím ani zdaleka všechny reakce, ale oslovila mě třeba odpověď Davida Busse, který uvedl konflikt pohlaví. Mám o tomto tématu rozepsáno hned několik příspěvků, snad se k nim v dohledné době dostanu. Nejpůsobivější je ale hříčka fotografky Katinky Matsonové, která s Brockmanem kdysi připravila antologii Jak se věci mají (Bratislava: Archa, 1996):

Occam's Razor
~~Keep it simple.~~

Are We Ready for a 'Morality Pill'?

2012-02-02T11:30:00.001+01:00

Peter Singer & Agata Sagan
The New York Times, 28 January 2012
http://goo.gl/dFzwx

V rubrice "Opinionator" deníku The New York Times se objevila úvaha slavného etika Petera Singera a polské badatelky Agaty Saganové o možnosti zdokonalení morálního rozhodování pomocí psychofarmak. O tématu jsem už jednou psal v souvislosti s nepříliš uspokojivým článkem "Moral Enhancement" od Thomase Douglase, Singer se Saganovou se ovšem nespokojí s obvyklým filosofickým mlžením, ale staví se k problematice mnohem praktičtěji. V úvodu používají sugestivní příklad s dvouletou čínskou dívenkou Wang Yue z provincie Fo-šan, kterou v říjnu loňského roku srazilo nákladní auto a zanechalo ji krvácející ležet na silnici. Řidič z místa ujel a během následujících sedmi minut kolem prošlo minimálně osmnáct přihlížejících, z nichž ani jeden dívce nepřispěchal na pomoc ani nezavolal záchrannou službu. Wang Yue byla přejeta ještě dalším vozidlem, jehož řidič se o její osud také nestaral, a nakonec po osmi dnech hospitalizace zemřela na následky svých zranění. (Upozorňuji, že video na Wikipedii je jen pro hodně otrlé povahy, a jeho zhlédnutí nedoporučuji těm, kteří mají o lidstvu byť jen mírně idealistické představy.) Kdo by chtěl z případu vyvozovat závěry o úpadku čínské společnosti, nechť si laskavě uvědomí až zarážející podobnosti s vraždou Kitty Genovesové, k níž došlo v New Yorku v březnu 1964. Původní zprávy o desítkách svědků, kteří nečinně přihlíželi jejímu znásilnění a následnému ubodání, se sice ukázaly být značně nadsazené, ale v učebnicích sociální psychologie její případ přesto představuje klasickou ilustraci rozptýlené odpovědnosti ("bystander effect"). Jednu mou kamarádku kdysi ztloukli na dosti zaplněné tramvajové zastávce na České v Brně, načež absolvovala kurz ženské sebeobrany. Místo zcela nerealistických rad, kam seknout útočníka malíkovou hranou, dostala dvě užitečné. Za prvé, nikdy nevolat o pomoc, ale křičet "Hoří!" - čumilové přiběhnou dřív než hrdinové. Za druhé, vždy oslovovat konkrétní přihlížející - místo anonymního "Pomožte mi!" je lepší použít "Proč mi nepomůžete vy, pane s dýmkou a houslemi?"

Singer a Saganová uvádějí další studie, podle nichž se lidé a jiní živočichové liší mírou empatie. Kromě klasických výzkumů Stanleyho Milgrama a Philipa Zimbarda jsou to i aktuální analýzy altruismu u potkanů nebo lidí s antisociální poruchou osobnosti. Autoři konstatují neoddiskutovatelnou souvislost mezi morálním jednáním a biochemickým naladěním mozku:

If continuing brain research does in fact show biochemical differences between the brains of those who help others and the brains of those who do not, could this lead to a 'morality pill' - a drug that makes us more likely to help? Given the many other studies linking biochemical conditions to mood and behavior, and the proliferation of drugs to modify them that have followed, the idea is not far-fetched.

Možná, že ve školách vůbec nepotřebujeme "etickou výchovu", protože v případě některých lidí výuka zcela selhává. Místo toho by snad bylo možné předepsat jim pravidelný přísun pilulek zvyšujících míru empatie, snad by dokonce stálo za úvahu přidávat příslušnou účinnou látku do pitné vody, jak se to běžně děje s chlorem. Singer se Saganovou upozorňují na celou řadu praktických opatření, které by s podobným rozhodnutím byly nutně spojeny. Mohli by si problematičtí jedinci vybrat, zda budou preparát užívat, nebo by k tomu mohli být donuceni? Měly by vlády organizovat biochemický screening svých občanů a aktivně vyhledávat potenciální kriminálníky? Může medikace sloužit jako alternativa k věznění? Je zcela jasné, že pro některé ochránce lidských práv jsou podobné úvahy noční můrou. Tradičním protiargumentem jsou vágní varování před možným zneužitím, jak se to děje v případě eutanázie nebo genetického inženýrství. Přiznám se, že pro mě byl podobný způsob argumentace vždy poněkud záhadný - jak lze vůbec zneužít práva jednotlivce dobrovolně ukončit svůj život? Domnívám se také, že návrhy Singera a Saganové mají daleko k dystopiím popsaným v Huxleyho Báječném novém světě nebo Burgessově Mechanickém pomeranči. Spíše odpovídají Pinkerovu ideálu o budoucnosti bez násilí, v němž racionální opatření vědy sníží míru zločinnosti na naprosté minimum. Nechci, abych já nebo kdokoli jiný měl "svobodnou" - a beztak iluzorní - možnost způsobovat utrpení jiným bytostem. Omezení tohoto "práva" má jednoznačně pozitivní důsledky, a proto by mělo být z utilitárních důvodů bezvýhradně podporováno.

Zdravý rozum

2012-01-30T14:36:00.001+01:00

Paul Henry Dietrich Holbach
Praha: SNPL, 1959
http://goo.gl/xBjTa

Bez větších okolků chci do knihovničky ateistických textů doplnit další klasiku z pera mého oblíbence Paula Holbacha. Kapesní bohosloví ve mně vzbudilo značné nadšení a mé pocity z četby knihy Zdravý rozum neboli přirozené představy v protikladu k představám nadpřirozeným (Praha: SNPL, 1959; překlad Marta a Vladimír Rauscherovi) jsou přinejmenším stejně pozitivní; tentokrát je to méně legrace, zato více argumentace. Je například vidět, že metodologický naturalismus není vynálezem současné epistemologie, ale existoval už v roce 1774, kdy kniha v Londýně poprvé vyšla:

Nejsou teologové opravdu prapodivnými mysliteli? Jakmile nemohou rozpoznat přirozené příčiny věcí, vynalézají příčiny, které nazývají nadpřirozenými. Vymýšlejí si jakési duchy, skryté příčiny, jakési nevysvětlitelné síly nebo spíše slova, která jsou ještě temnější než věci, které se snaží vysvětlit. Nepřekračujme proto hranice přírody, chceme-li objasnit jevy přírodní. Nesnažme se odkrýt příčiny tak nepatrné, že nemohou být vnímány našimi smysly, a uznejme, že mimo rámec přírody nikdy nenajdeme řešení otázek, které nám příroda klade. (s. 77)

Nechci být až příliš optimistický, ale Holbach v mém žebříčku nejoblíbenějších filosofů před 20. stoletím pomalu dotahuje zatím neotřesitelnou pozici Davida Huma. Některé pasáže totiž znějí, jako kdyby je napsal teprve včera nějaký obscénní materialista jako já. Na jednom místě se třeba Holbach dost razantně vypořádává s mysteriány:

Vytýká se nám, že materialismus dělá z člověka pouhý stroj, což je pokládáno za velmi zneuctívající pro celé lidstvo. Bude však lidský rod ve větší vážnosti, když se řekne, že člověk jedná pod vlivem jakéhosi tajemného ducha nebo nějaké neznámé síly, která ho oživuje, aniž víme jak? (s. 77)

Začínám se domnívat, že medicínský materialismus je mnohem větší intelektuální revolucí než vzestup karteziánství či jiného směru novověké filosofie. Holbachův radikální ateismus je omračující a přímo předchází nejnovější hypotézy z oblasti kognitivní teologie (viz zde). Mohl bych citovat donekonečna, ale vystačím si už jen s posledním úryvkem:

Kdyby náboženství bylo srozumitelné a jasné, bylo by daleko méně přitažlivé pro nevědomce; ti potřebují nejasnosti, záhady, hrůzy, báchorky, zázraky a jiné neuvěřitelné věci, které stále živí jejich obrazotvornost. Romány, pohádky a historky o strašidlech a čarodějích mají pro nevzdělané lidi mnohem větší kouzlo než skutečné příběhy.

V otázkách náboženství jsou lidé pouze velkými dětmi. Čím je náboženství nesmyslnější a čím větší úlohu v něm hrají zázraky, tím větší vliv na ně má. Pobožný člověk věří, že nesmí klást žádné meze své víře. Čím je náboženství nepochopitelnější, tím božštější se mu jeví. Čím je neuvěřitelnější, tím záslužnější je, jak se domnívá, jeho víra. (p. 16)

V centru Londýna má vyrůst chrám ateismu

2012-01-30T10:24:00.002+01:00

Petr Jemelka
aktuálně.cz, 27. leden 2012
http://goo.gl/apuZg

Jerry Coyne má samozřejmě pravdu - Alain de Botton se stal ostudou ateistického hnutí. Nedávno jsem se vysmíval jeho lacinému akomodacionismu a doufal jsem, že je to tím odbyto. De Bottonovi ale v těchto dnech vychází v různých jazycích nová kniha Náboženství pro ateisty (Kniha Zlín, 2012; překlad Pavel Bakič), a proto jsou ho média plná. Nejprve jsem narazil na přednášku ze série TED Talk, která nahrává na smeč kritikům programu - zažvanit si tam může snad úplně každý. De Botton navazuje na tradici francouzského deismu a po Comtově vzoru tvrdí, že náboženský ritus je integrujícím mechanismem společnosti, která by se jinak sociálně rozklížila. Implicitně doporučuje propagandistické přesvědčování - nestačí mít pravdu a čekat, až se samovolně rozšíří v celé populaci, musíme ji úporným opakováním indoktrinovat dřív, než to udělají ti s odlišnými názory. Lidé podle něj například potřebují svátky, aby nacházeli strukturu v běhu života, a rituály, které jim dávají pocit stability. S namyšleným elitářstvím také konstatuje, že lidé ve své většině potřebují jakési morální vedení, které jim sekulární vzdělání nedokáže poskytnout. Zíral jsem s otevřenými ústy, když ten pomatenec zdůrazňuje důležitost koukání na Měsíc (7:50) a po vzoru židovské mikve doporučuje rituální koupele, které očišťují tělo i duši (9:40). Zcela vážně požaduje, aby na vzdělávacích přednáškách posluchači povstávali a podporovali řečníka vykřikováním nějaké sekulární obdoby slova "amen", například "pochválen buď William Shakespeare" (9:00). Alain de Botton si skutečně zaslouží zařadit do škatulky "magoři", protože taková směsice šarlatánství vydávaného za racionalitu se jen tak nevidí.

Zdá se, že to není zdaleka všechno. Deník The Guardian zveřejnil dva komentáře, v nichž Robert Booth a Steve Rose informují o de Bottonově záměru postavit v Londýně chrám ateismu (viz také autorův profil od Stuarta Jeffriese a další komentář Jerryho Coyna). Aféry si všimla i naše média, takže se může český čtenář přesvědčit o mizerné úrovni novinářské práce na aktuálně.cz a v Lidových novinách. (Botton nebo Betton, to je fuk, a život na Zemi vznikl před 300 miliony lety, viďte, pane Jemelko.) De Bottonův chrám má stát milion liber a mít podobu bezmála padesát metrů vysoké věže. Vnitřní výzdoba bude zobrazovat vývoj naší planety, zatímco vnější fasáda má být pokryta binárním (sic!) kódem symbolizujícím lidský genom. Interiér bude obsazen sekulárními relikviemi ve formě chemických prvků (?), fosilií a geologicky zajímavých hornin. Cílem je, aby návštěvník pocítil úžas nad svou vlastní nedůležitostí, zároveň by jí ovšem neměl být zastrašen. Bláznivý nápad de Bottona se setkal s odmítnutím ze všech stran: teisté se pošklebují jeho kvazináboženským představám, zatímco ateisté kroutí hlavou nad autorovým nepochopením, v čem vlastně scientistický světonázor spočívá. Steve Rose správně připomněl, že my ateisté své metaforické "svatyně" už máme - jsou jimi knihovny, studovny, školy, univerzity, laboratoře, přírodovědná muzea, galerie, multiplexy, divadla, koncertní sály, zoologické zahrady, botanická arboreta, sportovní stadiony, nákupní střediska, apod. Naše "svatyně" jsou všude tam, kde je nám dobře.

Během zimních prázdnin jsem několikrát prošel olomoucké kostely, kam se vracím často a rád. Z ryze estetických důvodů obdivuji úspornou krásu novogotické architektury v Dómu sv. Václava i barokní pompéznost Kostela sv. Michala. S kamarády a rodinnými příslušníky na Štěpána obhlédnu betlémy a naberu si nábožné materiály, abych se měl doma čemu smát. Z nástěnek v předsálích kostelů se člověk vždy dozví mnoho užitečného, například že Fidel Castro si na audienci k Janu Pavlovi II. vzal civilní oblek, aby na něj zapůsobil, zatímco Svatý otec dal přednost tradičním ženským šatům se zlatými doplňky, které daly vyniknout jeho chlapecké postavě. Naposledy jsem ve svatováclavském dómu zaznamenal velmi silný zážitek: když jsem se ztemnělou lodí kostela blížil ke slavnostně osvětlenému oltáři, znenadání se chrámem rozezněla Bachova varhanní fuga. Přiznávám se, že mi mráz běhal po zádech, až se mi udělalo slabo v kolenou. Na rozdíl od ubrečených faitheistů z toho ovšem nevyvozuji nadřazenost sakrálního umění nad tím sekulárním, a nebudu proto po de Bottonově a Habermasově vzoru požadovat zařazení kvazináboženských rituálů do každodenního života. Podobně intenzivní, i když nikoli identické emocionální reakce totiž zažívám i při poslechu desek Portishead, prohlížení pláten Johna Everetta Millaise, četbě románů Lawrence Durrella, sledování filmů Martina Scorseseho nebo videí se Silvií Saint. Evoluce nás vybavila složitými kognitivními schopnostmi, které umožňují vznik komplexních estetických emocí. Mohu se jimi těšit, aniž bych musel hrát roli tupé ovce v de Bottonem navrhované sektě.

Hey, Brother!

2012-01-29T10:37:00.004+01:00

Infinite Beauty, 24 January 2012
http://youtu.be/eo1pkHKHuts

Po internetu už mnoho let koluje křesťanský mem, který v různých podobách popisuje rozhovor dvou embryí v děloze. Jeho autorství je většinou připisováno holandskému katolickému knězi Henrimu J. M. Nouwenovi, který byl známý svým celoživotním zápasem s potlačením vlastní homosexuality. První verzi příběhu najdeme zřejmě v jeho knize Our Greatest Gift: A Meditation on Dying and Caring (New York: HarperOne, 1995, pp. 19-20), i když sám autor historku uvádí slovy "nedávno mi jeden přítel vyprávěl". Na internetu se později objevila německé verze, která byla paradoxně přeložena zpátky do angličtiny a odtud do ostatních jazyků. Českou variantu s názvem "Existuje život po porodu?" se mi podařilo vystopovat do roku 2004, autorství převodu je přisouzeno jisté Michaele Zapletalové:

V bříšku těhotné ženy se ocitla dvě embrya. Jedno z nich je malý věřící, druhé malý skeptik. Dvojčata v bříšku maminky. Malý skeptik "rýpe": "Ty opravdu věříš v život po porodu?" Malý věřící: "Ano, samozřejmě, je přece zcela zjevné, že život po porodu existuje. Náš život tady je jenom proto, abychom rostla a připravila se na život po porodu, abychom byla dobře připravená na to, co nás čeká." Malý skeptik: "To je blbost, žádný život po porodu přece neexistuje. Jak by měl vlastně takový život vůbec vypadat?" Malý věřící: "Přesně to samozřejmě nevím. Ale určitě tam bude mnohem více světla než tady. A možná, že dokonce budeme běhat a jíst ústy." Malý skeptik: "To je úplný nesmysl. Běhat? To přece nejde. A jíst ústy? Směšná představa! Máme přece pupeční šňůru, která je krátká už teď." Malý věřící: "Určitě je to možné. Jen bude všechno kolem trochu jinak, než jak jsme tady zvyklí." Malý skeptik: "Vždyť se ještě nikdy nikdo po porodu nevrátil zpátky. Porodem prostě život končí. A vůbec - život je jedno velké trápení v temnu." Malý věřící: "Uznávám, že přesně nevím, jak bude život po porodu vypadat… ale v každém případě uvidíme maminku a ona se o nás postará." Malý skeptik: "Máma?!? Ty věříš na mámu? A kde má jako být?" Malý věřící: "Vždyť je tu všude kolem nás. Jsme a žijeme v ní, prostřednictvím ní. Bez ní nemůžeme vůbec existovat. A i když to teď moc nevnímáme, věřím, že nás naše máma nesmírně miluje. Že nás přivedla na tento svět z Lásky a že Láska je také jediným důvodem a smyslem naší existence." Malý skeptik: "To je pěkná hloupost! Z nějaké mámy jsem neviděl ještě ani kousíček, takže je jasné, že neexistuje! A ty kecy o lásce, to je taky pěkná blbost. Pohádka pro naivní slabochy. Realita je úplně jiná. Jaká láska, když mne tu všechno tlačí, není se kam pohnout, není na nic vidět. Ach jo, to je život." Malý věřící: "Někdy, když jsme úplně zticha, můžeš zaslechnout mámu, jak zpívá. Nebo cítit, jak něžně hladí náš svět. Jsem si jist, že náš skutečný život začne až potom!"

Pro přenos příběhu je charakteristická nedbalost při přepisování a volné zacházení s prameny, jak už to mezi křesťany bývá zvykem, stačí si vzpomenout na eskapády týkající se autorství bible. Našel jsem dokonce slaboduchou variantu se třemi embryi, jejíž tvůrce nepochopil synonymii pojmů "skeptik" a "pochybovač" a nijak mu nevadilo, že mluví jen dvě z nich a třetí mlčí, což je asi značně skeptické. Mem se několikrát vynořil na Facebooku, ale nejúspěšnějším se stal nedávný grafický výtvor stránky Infinite Beauty, která mimo jiné sympatizuje s projektem "Jsme lidští andělé" a uznává mayské proroctví o letošním konci světa. Obrázek se stal masově populární, protože hloupoučké poselství vměstnal do dvou řádků:

Většinou podobné řetězové zprávy ignoruji, ale pro tentokrát budu muset učinit výjimku. Někdo totiž grafiku umístil na oficiální facebookové stránky naší Katedry filozofie FF UP, a to rovnou do nově založené složky "Obrázky s filozofií". Za tři dny fotografii označilo 97 lidí pomocí funkce "To se mi líbí" a dalších 20 cítilo potřebu sdílet ji dál. Jsem znechucen, trochu se stydím a chci protestovat i za cenu, že budu považován za kazisvěta beze smyslu pro humor. Nemyslím si totiž, že by měl být příběh o dvojčatech brán jako vtip. Jedná se o průhlednou alegorii života po životě, kde nevěřící vystupují jako hlupáci: jen pitomci přece nevěří v existenci matky, že? Takový argument ve prospěch posmrtného života je samozřejmě zcela defektní, obsahuje totiž hned několik chyb porušujících zásady logického důkazu. Mrzí mě, že nepoučení čtenáři našeho Facebooku mohou považovat vyčpělé New Age metafory za součást politiky naší katedry. Heslem FF UP je "Učíme myslet!", u nás na katedře probíhá semestrální kurz argumentace a logika je vyučována přinejmenším čtyři semestry. Když ale dojde na lámání chleba, snížíme se na úroveň kýčovitých "pravd srdce" o miminkách v mamince a budeme emotivně apelovat na potřebu věřit v existenci "něčeho tam venku"? Jsme znepokojeni, když nám studenti u přijímacích zkoušek uvádějí v seznamu přečtené filosofické literatury Exupéryho Malého prince a Coelhova Alchymistu, ale vlastně nám to musí úplně stačit. Stěžujeme si, že v některých knihkupectvích se filosofie nachází v oddělení esoteriky, ale nakonec děláme totéž. Ani se nedivím, že mnozí filosofii považují za velkohubé tlachání o zdánlivě hlubokomyslných tématech, kdy je logická konzistence vyloučena s odkazem na pluralitu filosofických metod.

Pokusím se poukázat jen na několik důvodů, proč je podobenství o dvojčatech falešné a postrádá racionální základ. Pokud by dítě mělo skutečně schopnost smyslově vnímat v prenatálním vývoji (o čemž mám pádné důvody pochybovat), pak by matku vidělo a slyšelo i "zevnitř". Mělo by tudíž o její existenci empirickou evidenci, zatímco bůh filosofů žádné empirické příznaky nemá. Bůh je podle křesťanských apologetů transcendentní, což znamená, že se nachází mimo tento svět. V tomto i jakémkoli jiném kontextu je zcela oprávněné chápat predikát "transcendentní" jako synonymní s "nesložený z bosonů a fermionů", tedy "neexistující". Porod navíc rozhodně není analogií smrti. Zatímco plod, děloha, matčina rodidla a porodní sál jsou součástí téhož naturálního světa, v případě smrti tomu tak údajně být nemá. Do naturálního světa můžeme sice zařadit tělo podléhající autolýze, ale určitě sem nepatří brána na onen svět a zásvětí samotné. Omylem je také vyvozovat z možnosti existence něčeho skutečnou existenci čehokoli konkrétního, jak to teisté běžně dělávají. Věřící nepředpokládají, že existuje nějaký bůh, ale pevně věří, že existuje právě ten jejich. Pokud využijeme analogii s dítětem v děloze, pak věřící embryo ví nejen to, že existuje matka, ale že je to paní Božena Kropáčková z Horní Dolní, která nerada vepřové, předkožky, homosexuály, pýchu rozumu a práci o nedělích. Přijmeme-li pracovně hypotézu o skutečnosti čehokoli transcendentního, pak je existence křesťanského Hospodina stejně pravděpodobná jako existence Apolóna, Baala, čaker, Dionýsa, elfů, Freyji, Ganéši, Hóra, Ištary, Juno, Kybelé, Lokiho, Mithry, Nergala, Ódina, Peruna, Quetzalcoatla, Rámy, samsáry, trolů, Utnapištima, voodoo či Zarathuštry. Začneme-li připisovat existenci bez evidence, pak se zpronevěřujeme nejen principu Ockhamovy břitvy, jenž je pro seriózní myslitele závazný, ale jsme navíc na nejlepší cestě přiznat existenci i velikonočnímu ušákovi a jeho vánočnímu protějšku z reklamy na Coca-Colu.

Pokud máte někdy pocit, že vám pámbů zpívá a hladí vás, pak je možná na čase zajít na neurologické vyšetření. Od věci také není vyřadit z jídelníčku halucinogeny a psychedelika. Embrya nemyslí. My tu možnost máme. Využijme ji.

Edit: Marek Picha v příspěvku "Boží děloha" ukazuje, že analogie mezi životem po porodu a životem po životě vlastně defektní vůbec není, zatímco opačné stanovisko zaujímá Charly v "Jablka + Hrušky = !?!". Musím se přiznat, že jsem ze své argumentace neměl úplně dobrý pocit, protože jsem tušil, že na jakési triviální úrovni je podobenství v pořádku - jsme prostě omylní. Marek to napsal výborně:

Skeptik přece nepopírá, že by se mohl mýlit. Skeptik má prostě jen silnější důvody pro nepostulování extra ingredience. Rozhovor oněch dětí je zkrátka korektní argument z analogie podporující zcela banální a nekontroverzní závěr.

Člověk stroj

2012-01-26T15:17:00.003+01:00

Julien Offray de La Mettrie
Praha: NČAV, 1958
http://goo.gl/JfkL7

Nestydím se přiznat, že jsem příznivcem harmanovského hesla "just say no to the history of philosophy". S trochou nadsázky konstatuji, že publikace, které běžně čtu, většinou vyšly po roce 2008; zabývat se čímkoli starším mi připadá jako ztráta času. Přesto jsem se v posledních týdnech ponořil do knih z konce 18. století a jsem z nich velmi pozitivně naladěn. Přes Holbacha jsem se dostal i k jiným francouzským filosofům vrcholného osvícenství a i když Holbachovy úrovně jen tak někdo nedosáhne, jedná se o příjemnou a často překvapivě inspirativní četbu. Mrzí mě, že jsem naletěl na tradiční interpretaci dějin novověku, podle níž se mechaničtí čili medicínští materialisté dopouštěli naivních a často zkratkovitých závěrů, takže jejich hodnota je nanejvýš historická. Je tomu právě naopak, protože se mi zdá, že tito předchůdci naturalistických teorií mysli jsou mnohem podnětnější než Leibniz s Berkeleym a Rousseauem dohromady. Rozhodl jsem se proto, že do vznikající knihovny ateistických textů tentokrát zařadím La Mettrieho třísvazkový Výbor z díla, který zahrnuje spisy Člověk stroj (1958), Pojednání o duši (1959) a Epikurův systém (1966). La Mettrie zřejmě není na rozdíl od Holbacha úplný ateista, ale spíš antiklerikál a opatrný deista jako Voltaire a Helvétius. Objevují se u něj podobné rysy jako u některých dnešních akomodacionistů, protože náboženství podle něj může sloužit jako garant morálky pro tupé masy, které si nedovedou etiku zdůvodnit jinak než zjevením. Můžu se ale mýlit, protože interpretace dobových autorů je dosti složitá; otevřené přihlášení se k ateismu bylo společenskou a akademickou sebevraždou, navíc novověcí myslitelé před Darwinem nedokázali zdůvodnit existenci zdánlivého designu v přírodě. Některé La Mettrieho formulace jsou přesto velmi aktuální, což nedokáže zastřít ani archaický převod Jana B. Kozáka:

"Váha vesmíru" tedy neotřese opravdovým atheistou, neřku-li, aby ho rozdrtila. Všechny tyto tisíckrát a tisíckrát vyvrácené důkazy Stvořitele, důkazy, které se kladou vysoko nad způsob myšlení lidí nám podobných, nejsou evidentní, ať se argumentace rozpřádá sebedále, leda pro nepřátele pyrrhonské skepse nebo pro ty, kdo mají dost důvěry ve svůj rozum, aby věřili, že mohou soudit podle jistých zdání, proti nimž, jak vidíte, mohou atheisté postavit jiná, snad stejně silná a naprosto protichůdná. Neboť když nasloucháme přírodovědcům, řeknou nám, že tytéž příčiny, jež v rukou chemikových z rozličných náhodných směsí vytvořily první umělé zrcadlo, v rukou Přírody je dávno udělaly z čisté vody, jež slouží za zrcadlo prosté pastýřce; že pohyb, jenž zachovává svět, mohl též svět vytvořit; že každé těleso zaujalo místo, které mu Příroda určila; že vzduch musil obklopit zemi z téhož důvodu, z jakého železo a jiné kovy jsou dílem jejích útrob; že slunce je výtvorem stejně přirozeným jako elektřina; že nebylo vytvořeno o nic více k tomu, aby zahřívalo Zemi a všechny její obyvatele, které někdy připálí, než je déšť k tomu, aby pomohl vyrazit zrnu, které tak často zkazí; že voda a zrcadlení nebyly o nic spíše vytvořeny k tomu, aby se v nich někdo mohl zhlížet, než vyleštěná tělesa, vykazující stejnou vlastnost; že oko je opravdu jakýmsi zrcadlem, v němž může duše pozorovat obrazy předmětů tak, jak jí je tyto předměty poskytují, ale není dokázáno, že by tyto orgány byly sestrojeny výslovně pro pozorování toho druhu a byly speciálně k tomu cíli zasazeny do očních důlků. (1958: 71-72)

What Happened Before the Big Bang?

2012-01-26T10:02:00.002+01:00

Ross Andersen & Tim Maudlin
The Atlantic, 19 January 2012
http://goo.gl/RuC7Y

Můj pražský kolega Tomáš Marvan už několikrát vyjádřil nespokojenost s přezíravým přístupem současných fyziků k filosofii, což v nedávné době předvedl například Stephen Hawking nebo mnohem dříve Steven Weinberg. Na jeho doporučení jsem také začal číst knihu amerického filosofa fyziky Tima Maudlina The Metaphysics Within Physics (Oxford UP, 2010; Amazon), ze které jsme poměrně nadšen. Žádného sympatizanta scientismu nemohou zanechat chladným radikální formulace, z nichž tato se nachází hned na první straně předmluvy:

The basic idea is simple: metaphysics, insofar as it is concerned with the natural world, can do no better than to reflect on physics. Physical theories provide us with the best handle we have on what there is, and the philosopher's proper task is the interpretation and elucidation of those theories. In particular, when choosing the fundamental posits of one's ontology, one must look to scientific practice rather than to philosophical prejudice. (p. 1)

Maudlin poskytl rozsáhlý rozhovor pro časopis The Atlantic, v němž obhajuje filosofické bádání před kritikou ze strany přírodních vědců. Domnívá se, že filosofie kosmologie je legitimním projektem, který na rozdíl od teoretických fyziků zkoumá vesmír jako celek. Nevím sice přesně, co si mám pod touto vágní tezí představit, ale Maudlinovy poznámky o Velkém třesku, mnohasvětové interpretaci kvantové mechaniky, povaze času nebo možnosti mimozemského života znějí mému laickému uchu docela přesvědčivě. Proti Hawkingovu tvrzení o "smrti filosofie" argumentuje tak, jak je mezi akademickými filosofy běžné - Hawking je sice brilantním fyzikem, ale ve filosofii se příliš neorientuje a není dostatečně informovaný o její současné podobě. Na rozdíl od Maudlina si nejsem vůbec jistý, zdali filosofové skutečně disponují jakýmisi tajuplnými nástroji pro řešení problémů, na něž fyzikové údajně nestačí. Podobný skepticismus vládne i v komentářích, kterých se pod článkem vyrojilo přes dvě stovky.

h/t: Brian Leiter

The Splintered Skeptic

2012-01-25T23:08:00.002+01:00

Richard Marshall & Eric Schwitzgebel
3:AM Magazine, 20 January 2012
http://goo.gl/gJQcF

Online časopis 3:AM vydal další vynikající rozhovor, v němž Richard Marshall zpovídá Erica Schwitzgebela. Neustále opakuji, že Schwitzgebel je nejtalentovanějším filosofem své generace, přičemž šíře jeho záběru se zázračně nevylučuje s hloubkou závěrů. Hlavním tématem je pochopitelně kritika introspekce, které se autor věnoval ve své nedávno publikované knize Perplexities of Consciousness (viz zde). Pozoruhodné jsou Schwitzgebelovy postřehy k použití proudu vědomí v umělecké próze:

Proust and Joyce - and Woolf, who is my favorite in that line - are brilliant artists. But the stream of real human thought is probably much less interesting to most people than what is portrayed in their fiction. Our real stream of thought is probably no more really like the streams of thought we see in their writings than Elizabethan-era conversations were really like what we see in Shakespeare plays. It's stylized art, in a medium of words.

Schwitzgebel se dotýká cel řady dalších témat, jako je nepoužitelnost zdravého rozumu v metafyzice ("crazyism"), nízký morální profil vyučujících etiky, převaha čínské filosofie nad tou indickou, souvislost mezi science fiction a filosofií nebo některé extravagantní teorie mysli. Nejpodstatnější je podle mě Schwitzgebelův souvislý komentář k dějinám novověké filosofie, která z autority první osoby učinila jeden ze svých hlavních metodologických předpokladů:

Early modern philosophers such as Descartes and Locke thought that we know first and best our own stream of experience and then, based on that secure knowledge, we reach more tenuous conclusions about the outside world of physical objects. I think that's almost exactly backwards. What we know first and best are outside objects. Our knowledge of our stream of experience is much shakier, later developing, and often directly dependent on our knowledge of things outside.

Přiznám se, že pořád a asi naivně čekám, až se k Schwitzgebelovi a jiným kritikům introspekce vyjádří nějaký fenomenolog neohroženě kráčející ve šlépějích Husserla a Heideggera. Do uší bijící ticho si vysvětluji dvojím způsobem. Buď naši fenomenologové nevytáhnou nos z Patočky a o dění za hranicemi bývalého Rakouska-Uherska se vůbec nezajímají, nebo prostě nemají co říct a raději hrají mrtvého brouka - však ono se to třeba nějak přežene a epoché opět zvítězí nad lží a nenávistí.

Colorized Darwin

2012-01-21T16:55:00.001+01:00

PZ Myers
Pharyngula, 19 January 2012
http://goo.gl/vKNwb

Myers na svém blogu upozornil na švédskou fotografku Sannu Dullawayovou, která se zabývá kolorováním starých černobílých fotografií. Ukázku její práce najdete na serveru Imgur, kde jsou k vidění například upravené portréty Abrahama Lincolna, Alberta Einsteina, Alfreda Hitchcocka, Marka Twaina, Winstona Churchilla nebo mého hrdiny z dětství, polárníka Fridtjofa Nansena. Pro mě je samozřejmě nejdůležitější kolorovaná podobizna hrdiny mé dospělosti, Charlese Darwina.

2011 Global Temperatures

2012-01-21T14:24:00.003+01:00

NASA, 20 January 2012
http://goo.gl/sbh2H

Národní úřad pro letectví a kosmonautiku zveřejnil data o změnách globálních teplot za rok 2011, které zanesl do vševysvětlující mapky a grafu. Loňský rok byl devátým nejteplejším od začátku moderních meteorologických měření v roce 1880, přičemž devět z deseti nejteplejších let nastalo po roce 2000. Opět se potvrdilo, že globální oteplování je vědecky neoddiskutovatelnou skutečností, přičemž NASA ze současného stavu viní především lidskou činnost:

Higher temperatures today are largely sustained by increased concentrations of atmospheric greenhouse gases, especially carbon dioxide. These gases absorb the infrared radiation emitted by Earth and release it into the atmosphere, rather than allowing it to escape to space. As the concentration of greenhouse gases in the atmosphere has increased, the amount of energy "trapped" by these gases has led to higher temperatures. The carbon dioxide level was about 285 parts per million in 1880, when the GISS global temperature record begins. By 1960, the average concentration had risen to 315 parts per million. Today it exceeds 390 parts per million and continues to rise.

h/t: Phil Plait

Kapesní bohosloví

2012-01-19T20:39:00.002+01:00

Paul Henry Dietrich Holbach
Praha: SNPL, 1957
http://goo.gl/tmN7a

Existuje rozšířený mýtus, podle kterého se "nový" ateismus liší od toho "starého" svou militantností. Kdysi údajně po zemi chodili smířliví a dobří ateisté, v jejichž myšlenkách hledali ponaučení i zvídaví věřící. Nejsem si jistý, zdali je vůbec možné něco podobného, aspoň v případě skutečných ateistů a skutečných věřících. Existuje určitá poptávka po tvorbě sentimentálně založených faitheistů, kteří se sice prohlašují za bezvěrce, ale cítí obtížně vysvětlitelnou náklonnost k mýtům a rituálům monoteistických kultů. Takovým autorům stačí čas od času utrousit nějakou nejapnou deepity, která sice nic neznamená, ale je vyslovena v dostatečně patetickém žargonu, jež věřící milují. Zvlášť populární je tento způsob vyjadřování u "spirituálně" založených taky-ateistů, jako je André Comte-Sponville ("Nepotřebujeme filosofii svobody, nýbrž filosofii osvobození.") nebo Alain de Botton ("Nedogmaticky vnímaná náboženská tradice nám může i v sekulární společnosti pomoci k plnějšímu a lidštějšímu životu.") - to by se člověk fakt zvencl. Skuteční ateisté nehledají ústupky, ale jsou ochotni dávat své názory najevo otevřeně a bez licoměrné diplomacie. Bylo tomu tak vždy, což lze doložit díly Hobbese, Huma, de La Mettrieho, Helvétia, Holbacha, Feuerbacha, Marxe, Freuda nebo Russella. Všichni psali o náboženských otázkách nekompromisně, angažovaně a bez servítků, úplně stejně jako jejich dnešní pokračovatelé Dawkins, Hitchens, Harris nebo Pinker. Jinak než s nevybíravým humorem se totiž o víře a jejích tajemstvích psát nedá. Například Katechismus katolické církve je podle mě jedna z nejvtipnějších a nejabsurdnějších knížek vůbec, pokud čtenář dokáže zapomenout na kašírovanou vážnost, kterou mu představitelé církve přisuzují.

Krásným příkladem ateistického výsměchu jsou spisy mechanického materialisty Paula Holbacha, který žil v letech 1723 až 1789. Právě kvůli Holbachově nasazení jsem se rozhodl, že dalším svazkem knihovničky nascanovaných ateistických textů (viz zde a zde) bude jeho Kapesní bohosloví čili Stručný slovník křesťanského náboženství (Praha: SNPL, 1957, překlad Jan Ježek). Kniha není dlouhá a navíc téměř čtvrtinu tvoří rozsáhlý doslov Ivana Svitáka. Při četbě jsem měl pocit, že je Holbach náš současník. Věc se má ale tak, že za posledních dvě stě let se na samotném křesťanství nezměnilo vůbec nic - pořád je to ta stejná fraška, v níž figurují frustrovaní panici v ženských šatech, sloužící pompézní liturgii na oslavu chudoby spasitele a pěstující bezskrupulózní lhaní ve prospěch vyššího principu. Stačí otevřít knihu na jakékoli straně a nechat se unášet proudem Holbachova ostrovtipu:

KATECHISMUS. Sbírka zbožných, srozumitelných a potřebných ponaučení, která kněží pečlivě naočkovávají malým křesťánkům, aby si časně navykli tlachat po celý život. (s. 63)

KŘESŤAN. To je dobrák, ovečka Páně, který v prostotě svého srdce se přesvědčuje, že pevně věří v neuvěřitelné věci, o nichž jeho duchovní mu říkají, že má v ně věřit, zvláště když nikdy o nich ani nesnil; proto je přesvědčen, že věří, že tři jsou toliko jeden, že Bůh se stal člověkem, byl ukřižován a vstal z mrtvých, že kněží nemohou nikdy lháti a že ti, kdo kněžím nevěří, budou bez milosti zatraceni. (s. 69)

SMYSL MYSTICKÝ. To je smysl, kterému nikdo nijak nerozumí a který vysvětlovanou věc dělá ještě temnější než předtím. Po každé, když theolog najde ve svém božím slově něco protichůdného zdravému rozumu, musí tam hledat mystický smysl. Víra vám přikazuje, abyste přišli na to, že má pravdu, ačkoliv ani on ani vy nevíte, ani co znamená věc, již vysvětlujete, ani co značí vysvětlení, které o ní podává. (s. 117)

THEOLOGIE. Důkladná, nadpřirozená a božská věda, která nás učí uvažovat o všem, čemu naprosto nerozumíme, a kalí naše pojmy věcí, jimž rozumíme: z toho je vidno, že je to věda nejvznešenější a nejužitečnější. Všechny ostatní se omezují na věci známé, a proto hodné opovržení. (s. 127)

VÍRA. To je svatá důvěra v kněze, která nám dává věřit všemu, co říkají, i když tu není ničemu rozumět. Je první z křesťanských ctností a je theologická, t. j. užitečná theologům; bez ní není náboženství, a tudíž ani spásy. Působí, že se lidé noří do svaté otupělosti, provázené zbožnou tvrdošíjností a sledované hlubokým opovržením k laickému rozumu. (s. 138)

Brilantní jsou i Holbachovy poznámky k filosofii, které by si měli vzít k srdci příznivci dualismu a jiných žertovných příběhů:

DUCH. Každý ví, co to je duch: to, co není hmota. Po každé, když nebudete vědět, jak ta či ona příčina působí, stačí říci, že tou příčinou je duch, a budete mít všechno velmi dokonale osvětleno. (s. 46)

METAFYSIKA. Velmi důležitá a velmi vznešená věda. Pomůže každému poznati až do hloubky krásné věci, o nichž mu jeho smysly nedávají ponětí. Všichni křesťané jsou hlubocí metafysici; není žvanilky, která by nezvratně nevěděla, co to je čirý duch, nehmotná duše, anděl a co si má myslet o milosti, jež je sama sebou účinná. (s. 77)

"Analytic" and "Continental," Again

2012-01-17T10:40:00.002+01:00

Brian Leiter
Leiter Reports, 15 January 2012
http://goo.gl/V1dfh

Americký filosof Brian Leiter se často a velmi podnětně zamýšlí nad vztahem mezi analytickou a kontinentální tradicí ve filosofii, a proto jsem o něm psal již několikrát (viz zde a zde). Jeho aktuální komentář je reakcí na nekrolog, který zveřejnil Simon Critchley k památce Michaela Dummetta. Critchley vcelku nevinně píše, že dnešní filosofie není jednotná: "philosophers are broadly and lamentably divided into two opposed camps." Jak známo, Leiter považuje rozhraní za iluzorní, protože zásadnějším kritériem je podle něj přijetí nebo odmítnutí naturalismu. Tvrdí, že skutečným důvodem pro konstatování rozhraní je obava "kontinentálních" filosofů, že nedokáží držet krok s argumentací těch "analytických". Nauka o dvou diametrálně odlišných a navzájem nepřeveditelných filosofických paradigmatech má "kontinentálním" myslitelům zajistit imunitu vůči kritice zvenčí. Leiter situaci shrnuje krystalicky průzračně:

The actual reality is this: there are a group of philosophers in the Anglophone world - at about a dozen PhD-granting programs in the US (basically the "SPEP universe"), and at a handful of places in the UK - who are marginalized from and not very knowledgeable about the main tendencies in Anglophone philosophy over the last fifty years, but who are deadly serious about Heidegger and who need to justify their existence to university administrators. Even though there are now literally hundreds of philosophers at the major "analytic" departments that award PhDs who work on the Continental traditions in philosophy (including Heidegger), these SPEPPies need to perpetuate the illusion of two different "camps" so they can explain why the folks in "their camp" aren't taken seriously outside their network. (A particular embarrassment for them is that they aren't even taken very seriously in Continental Europe anymore!)

Na vysvětlenou: zkratka SPEP označuje Society for Phenomenology and Existential Philosophy, což je druhá největší filosofická asociace ve Spojených státech a hlavní líheň myslitelů hlásících se ke "kontinentální" tradici.

How Helen Keller Used Syntactic Semantics to Escape from a Chinese Room

2012-01-16T15:18:00.007+01:00

William J. Rapaport
Minds and Machines, 20 February 2007
http://dx.doi.org/10.1007/s11023-007-9054-6

Ve své dizertační práci jsem obhajoval behaviorální a komputační přístup v teorii mysli, a proto jsem se musel chtě nechtě vypořádat i s notoricky známým myšlenkovým experimentem Johna Searla, v němž operuje s představou čínského pokoje. Nechci zabíhat do detailů, a proto jeho obsah shrnu co nejstručněji. Autor je zavřen v místnosti, do níž jsou zvenčí vkládány instrukce v čínštině, kterou ovšem Searle nemluví. Přesto je schopen pomocí velkého množství příruček a manuálů přiřadit každému vstupu příslušný výstup; například na otázku "你好吗？" správně odpoví "我很好." I když to zvenčí vypadá, že hovoří čínsky, ve skutečnosti tomu tak není. Závěrem podle Searla je, že syntax není dostatečnou podmínkou pro sémantiku. Prý by nepomohlo, ani kdyby všechna pravidla internalizoval, tedy se je naučil nazpaměť - stejně by čínštině nerozuměl ani za mák. Přes své sympatie k některým myšlenkám Searlovy filosofie se domnívám, že čínský pokoj je velice slabý argument, který je od počátku přijímán pouze díky autoritě jeho původce a také z nechuti k redukcionistickým teoriím mysli. Myslitelé s tendenci k mysteriánství používají Searlův argument jako zaříkadlo, aniž by byli schopni pořádně promyslet jeho validitu. Existuje celá řádka způsobů, jak důkaz vyvrátit. Některé premisy jsou například ryze intuitivní ("Syntax není dostatečná pro sémantiku.) a co je ještě horší, intuitivní je i závěr ("Programy nejsou mysli."). Argument tak trpí všemi neduhy myšlenkových experimentů, které jsou mnohem omylnější než jim konkurující empirické metody. Kromě toho je legitimní použít proti argumentu takzvanou systémovou námitku, podle níž sice Searle zavřený v pokoji čínsky nemluví, ale na tom není pranic překvapivého. Je totiž jednou ze součástek rozsáhlejšího zařízení, přesněji v něm slouží jen jako procesor v rámci počítače. Searle tedy čínsky opravdu neumí, ale čínský pokoj jako celek ano.

Nejzávažnější způsobem kritiky jsou podle mě závěry amerického kognitivního vědce Williama J. Rapaporta, jenž je největším propagátorem syntaktické sémantiky. Tvrdí, že nauka o samostatnosti sémantiky a její neredukovatelnosti na syntax je mylná, protože ve skutečnosti lze sémantiku na elementárnější syntax zcela uspokojivě převést. Nejpřehlednější argumentaci předkládá ve své rozsáhlé studii "How Helen Keller Used Syntactic Semantics to Escape from a Chinese Room", kde vychází z učebnicové definice syntaxe a sémantiky, jejímž autorem je lingvista Charles Morris: sémantika je naukou o vztazích mezi dvěma množinami entit (fyzikální objekty a jejich mentální reprezentace), zatímco syntax je disciplína o vztazích uvnitř jedné množiny (mentální reprezentace). Rapaport ovšem upozorňuje, že lidé fyzikální objekty stejně převádějí na mentální reprezentace, aby s nimi vůbec mohli kognitivně pracovat. Navíc je třeba si uvědomit, že sémantické i syntaktické vlastnosti jazykových výrazů jsou realizovány týmiž konfiguracemi neuronů centrální nervové soustavy, a proto mezi nimi nemůže být principiální rozdíl. Svou teorii ilustruje skvěle zvoleným příkladem o Helen Kellerové, což byla hluchoslepá žena komunikující s okolím prstovou abecedou. Kellerová ve svých pamětech detailně popisuje, jak začala postupně spojovat taktilní a olfaktorické stimulace s taktilními znaky jazyka hluchoslepých. Klíčovým okamžikem bylo pochopení vztahu mezi hmatovým počitkem panenky a prstově vyhláskovaným slovem "panenka". Ještě více přelomovým byl zřejmě moment, kdy Kellerová nahlédla souvislost mezi látkovými termíny a konkrétním prožíváním příslušných stimulací, jak se to poprvé projevilo při porozumění pojmu "voda". Pro Rapaporta je příklad Kellerové mimořádně důležitý, protože díky svému postižení už od počátku hledala vztahy uvnitř jedné množiny taktilních zkušeností. Rapaport správně připomíná, že v jejím případě nebylo možné zřetelně odlišit lingvistickou a nelingvistickou část světa, a proto je její osvojení si jazyka ryze syntaktickým procesem. Syntax se tak může stát dostatečnou podmínkou sémantiky, výchozí Searlův argument se ukazuje být zcela neudržitelný.

Jeden z oponentů mé práce v posudku vyjádřil podezření, že jsem "nijak zvlášť nad jazykem nepřemýšlel". Byl také roztrpčen z toho, jak nekriticky referuji "o zcela absurdních názorech, že sémantika povstává ze syntaktických prostředků, že syntax je dostatečnou podmínkou sémantiky (takovéto věci může tvrdit jen ten, kdo nechápe, nebo nechce chápat, co 'syntax' a 'sémantika' znamená)." Cítím proto silné zadostiučinění, že mezi takto postiženými filosofy nejsem sám. Ještě radikálněji totiž o jazyce uvažuje postrach všech milovníků hlubinných ponorů pod hladinu vědeckého obrazu světa, kterým je samozřejmě Alex Rosenberg. Přiznávám, že mi po několikerém přečtení knihy The Atheist's Guide to Reality připadá vcelku zbytečné k ní cokoli dodávat. V hrubých rysech je totiž Rosenbergova koncepce jen obtížně zpochybnitelná - scientismus se nažral a z filosofie nezbyly ani drobky pod stolem. Jsem docela otrlý, a proto mě na rozdíl od jiných čtenářů nešokuje popření existence boha a nadpřirozena, fyzikalismus jako jediná možná ontologie, odmítnutí konceptu samostatné či nesmrtelné duše, tvrzení o iluzornosti svobody rozhodování nebo absence teleologie v jakékoli formě. S jistým přemáháním jsem překousl Rosenbergovo pojetí milého nihilismu v oblasti etiky a snažím se zodpovědně vyrovnat se s přesvědčením, že historie nemá smysl a nemůžeme z ní čerpat ponaučení. Největší šok jsem ale zaznamenal při čtení pasáží, v níž autor odmítá teorii, podle níž naše myšlenky a věty něco označují, k něčemu referují, mají nějaký denotát. Podle Rosenberga vůbec neexistuje "aboutness", což je do češtiny obtížně přeložitelný termín označující intencionální vztaženost k nějakému předmětu nebo faktu. Rosenberg naopak tvrdí, že celé myšlení a jazyk lze vysvětlit v termínech behaviorálních reakcí na stimuly vnějšího světa, které jsou zcela mechanické, a mají proto komputační povahu. V osmé kapitole svá skandální tvrzení podporuje několika promyšlenými argumenty, z nichž ten první je vyjádřen pomocí jednoduchého myšlenkového experimentu, který lze na rozdíl od jiných jednoduše empiricky ověřit. Představím si, že se nacházím v Sydney a myslím na hlavním město Francie. Znamená to zřejmě, že v mém mozku je jakási specializovaná skupina neuronů, která tuto informaci uskladňuje. Jak lze tedy chápat vztah mezi těmito neurony a Paříží, jež je vzdálena necelých sedmnáct tisíc kilometrů od mé současné lokace? Zdá se, že neexistuje způsob, jak takový vztah popsat fyzikálně korektně; není realizován žádnými částicemi, žádným polem, žádným vlněním, atd. Protože v něm nefigurují bosony a fermiony, pak z fyzikálního hlediska vůbec neexistuje, a jiný typ existence scientistická ontologie nezná. Jiným řešením je tvrdit, že příslušné neurony reprezentují nebo denotují mentální reprezentace v mém mozku. Samozřejmě i ty jsou ale realizovány pomocí jiných skupin neuronů, takže se dostáváme do argumentačního kruhu. A navíc: jak vůbec může jeden kousíček šedé kůry mozkové být o druhém kousku téže matérie? Pokud chceme zůstat naturalisty, pro což máme milióny dobrých důvodů, pak se s "aboutness" prostě musíme rozloučit. Mozek má sice ve svých neuronech zakódovaný určité informace, ale ty jsou jen součástí (syntaktického) programu pro řízení budoucích behaviorálních reakcí organismu na podněty. Rosenberg kategoricky uzavírá, že lidské rozhodování má úplně stejnou povahu jako u primitivních mořských slimáků popisovaných neuropsychiatrem Ericem Kandelem nebo počítače Watson sestrojeným v laboratořích IBM pro vědomostní soutěže (viz zde a zde). Introspekce nás nabádá, že jsme víc než slimáci a počítače, ale to je jen další z iluzí, jimiž nás mozek neustále přikrmuje.

Přijměme na chvíli hypotézu, že se Rosenberg nemýlí; v mezích důsledného naturalismu se asi ani mýlit nemůže. Znamená to, že si na seznam podezřelých termínů můžeme kromě introspekce a intuice připsat i intencionalitu. A co hůře: sotva jsme se v rámci extenzionální logiky a sémantiky zbavili Sinn, už jde přes palubu i Bedeutung. Vlastně lze říct, že je v troskách úplně celá sémiotika, sémantika a analytická filosofie jazyka. Co totiž s nimi, když nemůžeme používat referenci či denotaci? Jazyk má zhruba stejnou funkci, jako když se oženu rukou po mouše - jen nejzarytější sémantický optimista bude této předprogramované reakci připisovat význam v netriviálním smyslu. Voda se uzavřela i nad letitým sporem internalismu a externalismu, který v poslední době ovládal filosofii jazyka a mysli. Organismy jsou součástí naturálního světa, v němž významy vůbec neexistují; nemá cenu se proto ptát, zdali se nacházejí jen v našich hlavách, nebo i v obklopujícím prostředí. Ukazuje se také, jak bláznivým projektem byla od počátku biosémiotika, která usiluje o hledání významu třeba i v řetězcích deoxyribonukleové kyseliny. Nejenže je nenajdeme v buněčných jádrech, je zbytečné hledat je dokonce i v jazyce. Největší záhadou pro mě zůstává, co si počít s naší "lidovou" jazykovědou. Je legitimní používat ji v případě, kdy uznáme platnost Rosenbergova přístupu? Lingvistika se nachází v úplně stejné situaci, jako lidová psychologie šikanovaná vědečtější neurovědou. Máme lidovou lingvistiku zachovat jako neškodné povídání o neexistujících významech a utěšovat se, že se odehrává na vyšší explikační úrovni a popisuje emergentní jazykové jevy? Nebo je správné eliminovat ji z našeho vědeckého žargonu? Máme jí aspoň ponechat oslabený status nástroje romanopisců a romantiků? Co si vlastně počít bez pojmů "smysl" a "význam", které jsem byl i já sám nucen v tomto textu použít víc než desetkrát? Tomu říkám lingvistická noční můra.

Omlouvám se za tento nekonečný příspěvek, jenž je základem mého článku s provizorním názvem "K některých skandálním teoriím jazyka". Budu velice vděčen za konstruktivní komentáře těch, kteří se namáhali dočíst až sem.

Attachment:

William J. Rapaport, "How Helen Keller Used Syntactic Semantics to Escape from a Chinese Room", Minds and Machines, Vol. 16, No. 4 (December 2006), pp. 381-436. [PDF]

A Surfeit of Naturalism

2012-01-13T18:08:00.002+01:00

Tim Lewens
Metaphilosophy, 5 January 2012
http://dx.doi.org/10.1111/j.1467-9973.2012.01727.x

Vleklé spory o vztah mezi vědou a filosofií podle mě nemají v rámci scientismu a naturalismu moc smysl. Filosofům nezbývá nic jiného, než si brát z přírodní vědy příklad, protože nedisponují žádnou zvláštní metodou, jak dospívat k poznání. Čím silnější bude jejich příklon k naturalismu, tím lépe pro ně a celou disciplínu. Quine ukázal, že veškeré naše poznání včetně logiky a matematiky má induktivní původ a musí být otevřeno možnosti budoucí revize; tuto revizi přitom nelze provést jinak než na základě empirie a experimentu, a proto je vazba na vědu pro solidního myslitele zcela povinná. Poněkud jinou otázkou je, co vlastně může filosofie poskytnout přírodním vědcům. Je mi to docela líto, ale ani při nejlepší vůli mě toho moc nenapadá, pokud vůbec něco. Opak si myslí cambridgeský filosof Tim Lewens, od něhož jsem zatím četl jen vcelku stručnou monografii Darwin z řady Routledge Philosophers. Lewens má na naturalismus poněkud odlišný názor než já, protože v článku "A Surfeit of Naturalism" varuje před jeho přemírou. Tvrdí, že filosofové mají možnost využívat specifické heuristické metody, které bývají tradičně řazeny pod hlavičku "armchair philosophy". Za zvláště virulentní příklad přeceňování naturalismu Lewens považuje experimentální filosofii, jež se podle něj utápí v dílčích sporech a je až příliš spekulativní (sic!). Domnívá se, že správný filosof nemusí hledat inspiraci pouze v přírodních vědách, ale i v humanitách, historii nebo literatuře. Já se ale jako sebeproklamovaná "science bitch" úplně vidím v pasáži, kterou autor věnuje jinému údajně negativnímu fenoménu, přezíravě označenému jako "preaching to scientists". Lewens samozřejmě nahlíží na "vzývání vědců" s despektem, ale já bych se pod jeho charakteristiku s radostí podepsal:

Scientific methods provide us with our best ways of finding out about the world, philosophical methods have nothing distinctive to add to these methods, and so philosophers have nothing distinctive to offer to scientists by way of correctives. When taken to extremes, the risk of this posture is that philosophy of science becomes unphilosophical, more like high-end science journalism, where one simply reports the findings of scientists in a form that philosophers find digestible, while declining to comment on grand themes regarding (for example) scientific progress, reductionism, explanation, and so forth. (Lewens 2012: 52)

Souhlasím s tímto popisem proto, že se v posledních měsících opravdu považuji za nihilistu v otázce smysluplnosti filosofického bádání - "high-end science journalism" je podle mě maximum, čím se může filosof seriózně zabývat. Filosofové by si totiž měli co nejrychleji uklidit pomyslný bordel, který se jim za dva a půl tisíce let nahromadil na dvorku. Samotní vědci mají svých problémů dost, takže je ty naše v lepším případě vůbec nezajímají, a v tom horším k nim přistupují s nadšením hodným obecního idiota. Všechny více či méně potrhlé báchorky předvědecké a antivědecké filosofie musejí být nahrazeny důsledným scientismem, protože nikdo jiný to za nás neučiní. Hrdinou takto militantního přístupu je samozřejmě Alex Rosenberg, z jehož knihy The Atheist's Guide to Reality jsem si udělal snad stovky výpisků a poznámek. Se škodolibou radostí se podělím o citaci, v níž se Rosenberg vyjadřuje k Heideggerově subjektivismu:

The German philosopher (and sometime Nazi) Martin Heidegger built a whole metaphysics out of the conviction that physics and the rest of science can't ever explain the subjectivity of experience. ... He argued that subjectivity is the most important fact about us, that science can't explain it, and that we therefore have to reject science as the correct description of reality. We need to build our picture of reality up from the nature of subjective experience. Heidegger is scientism turned upside down. So, should scientism worry? Certainly not about Heidegger's version. Almost everything he wrote is just laughably wrong when it's intelligible at all. (Rosenberg 2011: 178 elektronického vydání, zvýraznění FT)

Attachment:

Tim Lewens, "A Surfeit of Naturalism", Metaphilosophy, Vol. 43, No. 1-2 (January 2012), pp. 46-57. [PDF]

All the Better to Fool You With, My Dear

2012-01-13T12:03:00.003+01:00

David P. Barash
Evolutionary Psychology, 9 November 2011
http://goo.gl/SA31b

Jsem přesvědčen, že psychologie a filosofie dnes zažívají jednu z největších revolucí v dějinách svých disciplín, a tou je prokázání epistemické neudržitelnosti introspekce. Poznatky z posledních let dokládají, že sebezpyt není zatížen jen občasnými nedostatky či nepřesnostmi, ale že nám poskytuje zcela nepodložené informace o našich mentálních stavech. Od počátečních výzkumů týkajících se kognitivních předpojatostí až po současné objevy o iluzornosti svobody rozhodování se ukazuje, že sebepoznání neobsahuje vůbec nic, nač bychom se mohli spolehnout. Kognitivní psychologové, mezi něž patří Richard E. Nisbett a Timothy D. Wilson, nebo naturalističtí filosofové jako Eric Schwitzgebel a Alex Rosenberg předkládají desítky příkladů, v nichž je přesvědčivě ukázána naprostá omylnost subjektivismu a s ním spojených fenomenologických metod. Skutečným cílem introspekce totiž vůbec není získávání oprávněných znalostí o sobě samém, ale spíše důsledné sebeobelhávání. Tento fakt musí mít nějaký přirozený základ, o jehož nalezení desítky let usiluje Robert Trivers (viz zde). Na konci října loňského roku vyšla Triversovi nová kniha k této problematice s názvem The Folly of Fools: The Logic of Deceit and Self-Deception in Human Life (New York: Basic Books, 2011; Amazon, Google). Podle Triverse si lžeme proto, abychom mohli důsledněji obelhávat druhé; ten nejlepší lhář musí nejprve přesvědčit sám sebe a teprve potom zmanipulovat ostatní.

Trivers je jedním z nejvýznamnějších evolučních biologů všech dob, klíčovou úlohu sehrál například při výzkumu odlišných rodičovských investic nebo recipročního původu kooperace. Většina recenzí na knihu se proto nese ve značně oslavném duchu, kdy jsou připomínány Triversovy zásluhy jako inspirátora a iniciátora. Reakcí vyšla celá řada a já měl možnost přečíst ty následující: Kai Kupferschmidt a jeho "Sharp Insights and a Sharp Tongue" v Science, "Lies We Tell Ourselves" Simona Westa pro Nature, "All the Better to Fool You With, My Dear" Davida P. Barashe pro Evolutionary Psychology, "Suspicious Minds" v The Economist, "Why We Lie" Johna Horgana a rozhovor "The Hidden Logic of Deception" s Garethem Cookem. Trivers má pořádně prořízlou pusu, a jeho formulace se proto vyznačují nejen hloubkou, ale i pregnantností a zdravou drzostí vůči autoritám. Evoluční psycholog David Barash jej bez okolků nazývá "géniem" a vyzdvihuje jeho smysl pro humor, který ilustruje celou řadou příkladu, z nichž jeden mě zvlášť chytil za osrdí: "The more social the discipline, the more retarded its development." Triversovi leží v žaludku především kulturní antropologie, která si podle něj nezaslouží nic než výsměch:

Strong people welcome new ideas and make them their own. Weak people run from new ideas, or so it seems, and then are driven into bizarre mind states, such as believing that words have the power to dominate reality, that social constructs such as gender are much stronger than the 300 million years of genetic evolution that went into producing the two sexes - whose facts in any case they remain resolutely ignorant of, the better to develop a thoroughly word-based approach to the subject.

In many ways, cultural anthropology is now all about self-deception - other people's. Science itself is a social construct, one among many equally valid ways of viewing the world: the properties of viruses may also be social constructs, the penis may, in some meaningful sense, be the square root of -1, and so on. As a result, most US anthropology departments consist of two completely separate sections, in which, as one biological colleague put it, "they think we're Nazis and we think they are idiots" - hardly a platform for synthesis and mutual growth. (Trivers 2011: 315; citováno podle Barash 2011: 529)

Attachments:

Stuart West, "Lies We Tell Ourselves", Nature, Vol. 478, No. 7369 (20 October 2011), pp. 314-315. [PDF]
Kai Kupferschmidt, "Sharp Insights and a Sharp Tongue", Science, Vol. 334, No. 6056 (4 November 2011), pp. 589-591. [PDF]
David P. Barash, "All the Better to Fool You With, My Dear", Evolutionary Psychology, Vol. 9, No. 4 (2011), pp. 526-531. [PDF]

War No More

2012-01-13T09:41:00.002+01:00

Timothy Snyder
Foreign Affairs, January/February 2012
http://goo.gl/aNPnL

O Pinkerově knize The Better Angels of Our Nature jsem tu už psal mnohokrát a velmi pozitivně (viz příslušný štítek z posledních měsíců). Stále se domnívám, že se jedná o nejžhavějšího kandidáta na Pulitzerovu cenu v kategorii literatury faktu. Přesto zjišťuji, že se objevují i korektní pokusy o kritiku Pinkerových závěrů, které si zaslouží zvýšenou pozornost. Na rozdíl od amatérských výpadů Johna Greye je to například promyšlená reakce amerického historika Timothyho Snydera, jež vyšla v prestižním žurnálu Foreign Affairs. Snyder upozorňuje na určité metodologické nedostatky, se kterými se obdobné bádání musí nutně setkat: "the sources Pinker cites for the numbers of dead are themselves just aggregates of other estimates, the vast majority of which, if one follows the thread of sources to the end, turn out to be more or less informed guesses". Ještě závažnější než nepřesná statistika je Pinkerovo vysvětlení, proč vůbec k úbytku násilí dochází. Snyder využívá svých detailních znalostí dějin holocaustu a argumentuje proti Pinkerovu tvrzení, že nárůst pacifismu je založen na novověkém konceptu sebekontroly. Ukazuje naopak, že právě tento pojem byl široce využíván při páchání těch největších zvěrstev v totalitních režimech 20. století:

The central psychological virtue of modern civilization, Pinker claims, is "self-control." Over the centuries, after people are pacified by the state, they learn to think ahead, to see the perspectives of others, and to pursue their ends without immediate violent action. Violence becomes not only impractical but also taboo. Nazi Germany, as Pinker seems to sense, represents a tremendous problem for this argument. Germany in the 1930s was probably the most functional state of its time, with low homicide rates and a highly literate population. Mastery of self was not the Nazis' problem; self-control was in fact a major element of the SS ethos, as preached by Reinhard Heydrich and Heinrich Himmler. Even Adolf Hitler practiced his emotive speeches. Lack of self-control was also not the problem for Joseph Stalin's executioners, or for Stalin and Stalinists generally. Individual Soviet NKVD men killed hundreds of people, one by one, in a single day; this can hardly be done without self-control of a very high order.

Snyder vysvětluje mírumilovnost současného Západu mnohem prozaičtějším způsobem, a to pomocí bezprecedentního poválečného růstu blahobytu, materiálních a sociálních jistot. Pokud by byl tento příznivý vývoj zbrzděn nebo převrácen nějakou neblahou událostí, například ekologickou katastrofou, pak by se naše zjemnělá civilizace opět propadla do stavu, kdy součástmi každodenního života byly barbarství a krutost.

h/t: Rob Sica

Přirozené dějiny náboženství

2012-01-12T19:54:00.001+01:00

David Hume
Praha: Jan Leichter, 1900
http://goo.gl/sk7GY

Interpretace filosofie Davida Huma může být pěkně zapeklitým oříškem, jak je vidět na nekončících diskusích ohledně jeho pojetí kauzality, determinismu, náhody a svobody rozhodování. Je to navýsost politováníhodné, protože myslitel, jenž se vyznačuje mimořádnou stylistickou vybroušeností, v některých aspektech svého výkladu fatálně selhává a uzavírá se do protimluvů a nedořečeností. Podobným případem je Humova filosofie náboženství, kterou lze chápat na škále mezi vypjatě ateistickým stanoviskem a jakousi variantou osvícenského deismu. Osobně se domnívám, že autor chirurgicky precizní kritiky zjeveného i přirozeného náboženství v desáté a jedenácté kapitole Zkoumání o lidském rozumu prostě nemůže být ničím jiným než ateistou. Myslím si také, že především jedenáctá kapitola je napsána zvláště opatrně, formou fiktivního Epikúrova monologu, jenž byl navíc Humovi údajně zprostředkován "přítelem, který je milovníkem skeptických paradoxů" (1996: 181). V polovině osmnáctého století už sice skotskému filosofovi za kacířství nehrozila předčasná smrt na hranici, ale přesto znamenalo otevřené přihlášení se k ateismu značné problémy. Právě pro tato obvinění nebyla Humovi nikdy nabídnuta akademická funkce a on sám byl nucen celý život působit mimo univerzitní prostředí. Určitý přehled v interpretačních problémech Humovy filosofie náboženství poskytuje heslo "Hume on Religion" na SEP. Ještě lepší je ale začíst se do dvojice kratších spisků The Natural History of Religion (1757) a Dialogues Concerning Natural Religion (1779), které v češtině vyšly v jednou svazku ve značně zastaralém Školově překladu. Na české vydání z roku 1900 už dávno vypršela autorská práva, a proto přikládám její nascanovanou verzi.

Po Russellově sborníku Proč nejsem křesťanem a jiné eseje je to už druhá monografie z knihovničky klíčových ateistických textů, kterou bych tu chtěl časem zprovoznit. Příští položkou budou zřejmě Druhy náboženské zkušenosti od Williama Jamese, jejichž předchozím majitelem byl první rektor znovuobnovené Univerzity Palackého a zároveň významný český filosof J. L. Fischer. Zatím se s chutí začtěme do Humových myšlenek, které za více než dvě a půl století vůbec nezastaraly:

Není nesmyslností theologických sebe křiklavějších, aby nebyly leckdy bývaly přijaty lidmi největšího a nejvytříbenějšího rozumu. Není příkazů náboženských tak přísných, aby nebyly bývaly přijaty nejvilnějšími a nejspustlejšími z lidí. (ss. 79-80)

The Interpreter

2012-01-08T21:49:00.003+01:00

John Colapinto
The New Yorker, 16 April 2007
http://goo.gl/Z7t5h

Můj oblíbený novinář John Colapinto napsal velice dlouhý článek o mém oblíbeném lingvistovi Danielu Everettovi, který v roce 2007 vyšel v časopise The New Yorker. Everett je společně s Lerou Boroditsky nejvýraznějším odpůrcem Chomského univerzální gramatiky. Proslavil se především studiemi o jazyku amazonského kmene Pirahã, jenž je v současnosti zřejmě vůbec nejpodivnějším symbolickým systémem. Mezi jeho význačné vlastnosti patří, že obsahuje jen osm souhlásek a tři samohlásky, nezná časování sloves, neobsahuje pojmy označující barvy ani číslovky a nepoužívá vložené vedlejší věty. Podle některých vůbec nezahrnuje rekurzi, což je možnost vytvářet nové výrazy opakovaným použitím téhož jazykového pravidla, kterou Chomského příznivci považují za klíčovou vlastnost všech jazyků (viz zde a zde). Článek vynikajícím způsobem přibližuje vývoj lingvistiky v druhé polovině dvacátého století, především Everettovy narůstající pochyby o možnosti aplikace Chomského teorie v případě Pirahã a návrat k Sapir-Whorfově hypotéze lingvistické relativity. Fascinující je také popis práce terénního jazykovědce v podmínkách naprosté neznalosti zkoumaného jazyka. Nejpůsobivější jsou ovšem pasáže popisující zoufalou snahu Tecumseha Fitche falzifikovat Everettovy hypotézy o nepřítomnosti rekurze přímo na místě, ve vesnici kmene. Za pozornost stojí citace Stevena Pinkera o stavu chomskyánského hnutí, jež přirovnává v New Age sektě:

There's a lot of strange stuff going on in the Chomskyan program. He's a guru, he makes pronouncements that his disciples accept on faith and that he doesn't feel compelled to defend in the conventional scientific manner. Some of them become accepted within his circle as God's truth without really being properly evaluated, and, surprisingly for someone who talks about universal grammar, he hasn't actually done the spadework of seeing how it works in some weird little language that they speak in New Guinea.

Everettův osud je velice zajímavý, protože s příslušníky kmene přišel poprvé do kontaktu jako misionář, ale jejich životní styl a střízlivé světonázory z něj učinily ateistu. Colapinto píše:

To Everett, the Pirahã's unswerving dedication to empirical reality - he called it the "immediacy-of-experience principle" - explained their resistance to Christianity, since the Pirahã had always reacted to stories about Christ by asking, "Have you met this man?" Told that Christ died two thousand years ago, the Pirahã would react much as they did to my using bug repellent.

Přibližně ve stejné době, kdy vyšel Colapintův článek v The New Yorker, uspořádal server Edge s Everettem besedu. Její obsah je k dispozici online, a to včetně reakcí Everettových příznivců a odpůrců.

h/t: Rob Sica

The Origin and Evolution of Word Order

2012-01-08T17:44:00.004+01:00

Murray Gell-Mann & Merritt Ruhlen
Proceedings of the National Academy of Science, 10 October 2011
http://dx.doi.org/10.1073/pnas.1113716108

Poslední výzkumy v lingvistice naznačují, že všechny současné jazyky mají původ v jednom dávném prajazyku. Před více než 80 tisíci lety jím mluvili první moderní lidé obývající oblast jihozápadní Afriky, odkud se díky migraci rozšířil do celého světa (viz zde). Jazyky samozřejmě v průběhu dějin podléhaly intenzivní kulturní evoluci a dnes se vyskytují v nesmírné rozmanitosti gramatik. S trochou nadsázky by bylo možné říct, že všem jazykům je vlastní pouze subjekt-predikátová forma. Pokud má být jazyk jazykem, pak musí něco vypovídat o něčem, což si lze bez přítomnosti subjektu a predikátu jen těžko představit. Loni v říjnu vyšel v PNAS článek od amerických lingvistů Gell-Manna a Ruhlena, kteří usilují o přibližnou rekonstrukci zmíněného prajazyka, především jeho větného slovosledu. Autoři provedli analýzu rozšíření šesti typů slovosledů v 2135 jazycích, jež uspořádali podle jejich předpokládané fylogeneze. Dospěli k závěru, že hypotetický předek všech jazyků měl formu SVO; podmět byl tedy následován slovesem a předmětem. Z tohoto původního rozložení se evolučně vyvinuly všechny ostatní variety - běžné SOV a VSO, vzácné VOS, OVS a OSV. Situaci lze zachytit následujícím diagramem (p. 17291):

Znovu se potvrzuje známý trend, že jazyky používané v největší vzdálenosti od africké kolébky lidstva mají nejsložitější evoluční vývoj, a proto také nejexotičtější gramatiky. Na světě existuje například pouze třináct jazyků se vzácným uspořádáním OSV, z nichž jeden patří do skupiny jazyků australských, dva mezi austronéské a osmi mluvili severoameričtí Indiáni. Čeština má mimochodem stejně jako ostatní slovanské jazyky základní slovosled SVO, přestože v minulosti běžně používala i SOV. Přítomnost flexe nám navíc umožňuje značně variabilní slovní pořádek, třeba OSV jako ve větě: "Králem Elvis byl."

Attachment:

Murray Gell-Mann & Merritt Ruhlen, "The Origin and Evolution of Word Order", Proceedings of the National Academy of Science, Vol 108, No. 42 (10 October 2011), pp. 17290-17295. [PDF]

Songbirds Possess the Spontaneous Ability to Discriminate Syntactic Rules

2012-01-08T16:14:00.002+01:00

Kentaro Abe & Dai Watanabe
Nature Neuroscience, 26 June 2011
http://dx.doi.org/10.1038/nn.2869

Fotografie © Roy Beckham, efinch.com

Na svůj včerejší příspěvek o ptačím zpěvu navážu dalším na podobné téma. Už několikrát jsem tu psal o možnosti syntaxe u jiných živočišných druhů, například kočkodanů a šimpanzů. Japonští výzkumníci Kentaro Abe a Dai Watanabe z Kjótské univerzity loni publikovali výsledky výzkumu, podle nichž i zpěvní ptáci vytvářejí své písně podle elementárních syntaktických pravidel. Zkoumali chůvičky japonské (Lonchura striata var. domestica), což je domestikovaná forma jihočínské panenky bronzové, vyšlechtěná a běžně chovaná v Japonsku. Stejně jako Eric Fortune a jeho spolupracovníci mluví i Abe a Watanabe o slabikách, z nichž se jednotlivé melodie skládají. Autoři využili behaviorální mechanismus nazývaný habituace, což je univerzální živočišná schopnost ignorovat neustále se opakující stimul. Ptáci byli asi dvěstěkrát vystavěni téže melodii, až si vytvořili rezistenci a přestali na ni reagovat voláním. Výzkumníci potom v písni přeházeli některé noty, ale chůvičky se zájmem odpovídaly jen na ty, které byly vytvořeny podle určitých "gramatických" pravidel. Abe a Watanabe z toho vyvodili, že ptáci při formulování melodií následují předem danou sadu instrukcí, která je analogická syntaxi lidských jazyků. Tato sada je přitom stejně jako u lidských dětí předávána učením. Chůvičky byly dokonce schopny osvojit si i umělé, velice komplikované soubory pravidel, které imitovaly japonštinu. Používaly přitom specifickou část mozku, jež plní stejnou lingvistickou funkci jako naše Brocova oblast. Autoři svou studii uzavírají opatrně optimisticky:

In summary, our results highlight several common features among the auditory perception of birdsongs and the human language, such as spontaneous acquisition and discrimination of the syntactical features of auditory information, postnatal acquisition of the knowledge for syntactical discrimination and the existence of specific brain regions to process this information. Although further research is necessary to determine whether songbirds and humans process syntactic information by an identical mechanism, our results suggest that songbirds have the spontaneous ability to learn and discriminate auditory information of context-free grammar, an ability that has previously been supposed to be specific to humans. As the neural bases of the computational mechanism of human language perception and their development are not well understood, owing to many technical and ethical obstacles for such studies, our results offer an animal model that can be used to study the biological basis of the complex information processing involved in language comprehension. In particular, investigating how neural mechanisms handle information about non-adjacent dependencies of context-free grammar in the songbird's brain will be an intriguing field of research in the future. (p. 1073)

h/t: Danielle Perszyk

Attachment:

Kentaro Abe & Dai Watanabe, "Songbirds Possess the Spontaneous Ability to Discriminate Syntactic Rules", Nature Neuroscience, Vol. 14, No 8 (August 2011), pp. 1067-1074. [PDF]

Neural Mechanisms for the Coordination of Duet Singing in Wrens

2012-01-07T16:35:00.002+01:00

Eric S. Fortune et al.
Science, 4 November 2011
http://dx.doi.org/10.1126/science.1209867

Kritika darwinismu má aspoň v našich končinách často podobu "biologie mezer", což samozřejmě myslím jako analogii k nauce o bohu mezer. Věřící jako slídiči hledají jevy, jež jsou podle jejich názoru vědecky nevysvětlitelné, a na těchto vratkých základech chtějí vystavět svou apologii religiozity. Klasický příklad lze shrnout takto: "Oko? Ježíš!" Když se podaří evoluci oka uspokojivě vysvětlit ryze naturálními prostředky, vždycky se najde celá řada dalších adeptů na záhadu záhadovitou: bakteriální bičík, srážlivost krve, imunitní systém, vědomí, atd. (viz zde a zde). Zastánci inteligentního designu a boha mezer musejí být hrozně nešťastní pokaždé, když se evolučním biologům podaří rozlousknout nějaký dosud nevysvětlený fenomén - jejich nanicovatý bůžek se musí krčit v ještě užší mezírce, než mu byla dosud vyměřena. Odpůrci darwinismu moderní syntézy jsou na tom podobně, protože jim nezbývá než se zaklínat údajnou neschopností současné mainstreamové biologie explikovat jevy, které oni sami chtějí vysvětlit odkazem na nějakou tajuplnou sílu mimo rámec redukcionistické vědy. Například Stanislav Komárek není ochoten přijmout neodarwinistické teorie o původu altruismu (viz zde), jeho žák Filip Jaroš zase odmítá považovat zbarvení kočkovitých šelem za mimikry (viz zde). Můj dnešní příklad pochází od lidového vypravěče Zdeňka Neubauera, jehož příšernou knihu Střetnutí paradigmat a řád živé skutečnosti (Praha: Malvern, 2011) jsem byl opět nucen se sebezapřením otevřít (viz zde). Neubauer si bere na pomoc estetické kvality ptačího zpěvu a bez váhání formuluje velice sebejisté tvrzení: "Ptáci zpívají daleko víc, než k čemu je nutí biologická nutnost a přírodní výběr." (s. 223; zvýraznění ZN). Pro hypotézu nachází podporu ve svém oblíbeném časopisu Scientific American:

V této souvislosti je dlužno se ještě zmínit o jednom článku (Thorpe 1973), kde jsou popisováni afričtí ťuhýci, jejichž párky spolu zpívají duet, což vyžaduje synchronizaci na několik málo tisícin vteřiny! Zpěv každého jedince má individuální charakter a oba partneři se musí vzájemně sladit. To údajně přispívá jednak k tomu, aby se v hustém listoví pralesa vzájemně neztratili, a dále prý to zpevňuje manželskou soudržnost; jestliže se jeden partner na čas ztratí, druhý "vnitřně duetuje" za něj a na jeho způsob a tím jej později rozpozná; je na něj doslova "naladěn". Avšak co s tímto výkladem, jsou-li oba partneři ochotni změnit "pitch" (frekvenci), aby se do jejich zpěvu vešel třetí jedinec a vytvořili tak trio? A jestliže byli do téže klece dáni omylem dva jedinci téhož pohlaví (u těchto nádherně zbarvených ptáků neexistuje totiž pohlavní dimorﬁsmus), pak si stejně postupně duet nacvičili! Je tato vzájemná akustická signalizace opravdu zpěvem, nebo to nervovou soustavou partnera manipulují na dálku sobecké geny, jak má za to Dawkins? (s. 223)

Neubauerův útok na britského biologa pokračuje o pár stránek dál, kde stručně shrnuje poselství portmannovské biologie: "Upozorňujeme pouze na kontrast mezi uchvacující krásou jevu a ubohostí dawkinsovského hokynářského výkladu... Trváme na tom, že krása sama je dostatečným vysvětlením..." (s. 226). Je třeba zdůraznit, že původní Thorpův článek "Duet-Singing Birds" nemá s Portmannovou pseudoteorií o sebeprezentaci organismů vůbec nic společného. Thorpe naopak navrhuje velmi střízlivé vysvětlení založené na pohlavním výběru a přesné identifikaci partnera pro páření. Zpěv u ptáků má podle biologů dvě hlavní funkce - namlouvání samičky a udržování teritoria (viz C. K. Catchpole & P. J. B. Slater, Bird Song: Biological Themes and Variations, 2nd Ed., Cambridge UP, 2008; Amazon). Představa, že si ťuhýkovec tropický (Laniarius aethiopicus) zpívá pro radost a že jeho cílem je estetické uspokojení sebe a svého okolí, odporuje všem dostupným vědeckým poznatkům. Navíc pracuje s dosti primitivním pojetím krásy jako nějaké platónské entity, reálně existující kdesi tam venku. Krása je v tomto i jakémkoli jiném případě relativní k uchu posluchače - zpěv pěnkavy ve mně vyvolává estetický požitek, zatímco houkání sovy nikoli. Neubauer by tento rozdíl zřejmě vysvětlil tím, že sova je horší umělec než pěnkava a nezvládá sebeprezentaci na potřebné úrovni.

Skutečným problémem zůstává, jaký neurální mechanismus zajišťuje přesnou synchronizaci zpěvu u některých druhů ptáků. Právě na tuto otázku odpovídá nedávný článek "Neural Mechanisms for the Coordination of Duet Singing in Wrens" z časopisu Science, o němž informovali Ed Yong na blogu Not Exactly Rocket Science a Jerry Coyne na Why Evolution Is True. Autoři zkoumali zpěv vzácného střízlíka pruhohlavého (Pheugopedius euophrys, na obrázku), který obývá tropické pralesy Jižní Ameriky a jehož zpěv je opravdu působivý (viz zvukové ukázky nebo video). Duet spočívá v doplňování částí melodie za partnera, takže nepoučenému posluchači připadá, že zpívá jen jeden pták. Výměna mezi pěvci totiž probíhá neuvěřitelně rychle, až šestkrát za sekundu. Na zpěvu ovšem podle autorů není nic nevysvětlitelného, protože kooperace a přizpůsobování se partnerovi probíhá v reálném čase, podobně jako při společenském tanci. Pokud mě během dámské volenky osloví neznámá partnerka, s níž jsem dosud nikdy netančil, nemusí naše společné vystoupení nutně skončit fiaskem. Oba máme obecnou představu o tanečních krocích tanga a případné nesrovnalosti dokážeme překonat oboustrannou reakcí na pohyby partnera. U vnějšího pozorovatele proto může tanec vyvolávat dojem dokonale secvičené a synchronizované aktivity, i když je ve skutečnosti permanentním sledem vzájemného slaďování a improvizace. Naprosto stejným způsobem funguje duet ekvádorských střízlíků. Oba pěvci mají neurální dispozice pro přezpívání celé melodie, ale podle potřeby se dělí o její konkrétní realizaci. Navíc se ukázalo, že jsou střízlici při zpěvu až překvapivě genderově senzitivní, protože píseň nemusí být vedena pouze samečkem, ale i samičkou. Žádná záhada se tedy nekoná a opět se potvrzuje, že mystický pohled na svět má jen jeden pramen - neznalost.

Attachments:

W. H. Thorpe, Duetting and Antiphonal Song in Birds: Its Extent and Significance (Leiden: Brill, 1972). [Google Books]
W. H. Thorpe, "Duet-Singing Birds", Scientific American, Vol. 229, No. 2 (August 1973), pp. 70-79. [PDF]
Michelle L. Hall, "A Review of Vocal Duetting in Birds", in Marc Naguib et al. (eds.), Vocal Communication in Birds and Mammals (Amsterdam: Elsevier, 2009), pp. 67-121. [PDF]
Eric S. Fortune et al., "Neural Mechanisms for the Coordination of Duet Singing in Wrens", Science, Vol. 334, No. 6056 (4 November 2011), pp. 666-670. [PDF]

Mind Reader

2012-01-06T17:51:00.004+01:00

Richard Marshall & Peter Carruthers
3:AM Magazine, 2 December 2011
http://goo.gl/ay62i

Teprve před krátkým časem jsem si přidal do RSS čtečky 3:AM Magazine a už jsem narazil na dvojici skvělých rozhovorů s Joshuou Knobem a Brianem Leiterem. Subjektem tohoto třetího je americký filosof Peter Carruthers, který v posledních deseti letech působí na University of Maryland. Můj vztah ke Carruthersovi je na ostudu, protože mám doma jedenáct knih, jejichž je autorem nebo spoluautorem, ale nečetl jsem z nich ani jednu. Má zkušenost s ním se omezuje na několik kratších studií, především na zásadní esej "Brute Experience", kterou roku 1989 publikoval v The Journal of Philosophy (viz příloha). Jedná se o jednu z prvních prací o teorii vědomí vyššího řádu ("higher-order theory of consciousness"), podle níž je třeba rozlišovat mezi dvěma úrovněmi myšlení: nereflektované myšlení prvního řádu a reflektované vědomí vyšších řádů. V tomto pojetí není vědomí něčím záhadným a objektivistickou metodologií přírodních věd nevysvětlitelným - je "pouhým" metamyšlením, tedy myšlením o myšlenkách. Svůj rest s Carruthersem budu muset co nevidět napravit, protože filosof vychází z rozhovoru jako mimořádně sympatický myslitel. Hlavním tématem je vydání jeho nové knihy The Opacity of Mind: An Integrative Theory of Self-Knowledge (Oxford UP, 2011; Amazon), v níž řeší především problém introspekce a její nízké epistemické hodnoty. (Všimli jste si mimochodem, jak si z kdysi posvátné krávy introspekce chce čím dál tím víc filosofů odkrojit co nejtlustší steak?) Domnívám se, že duchovním předchůdcem Carruthersovy knihy je jeho článek "How We Know Our Own Minds" z roku 2009, který pro zájemce také ukládám do přílohy.

Z rozhovoru mezi Marshallem a Carruthersem odcituji hned tři pasáže, které považuji za velice přínosné. První se týká experimentální filosofie, i když zrovna s ní ne zcela souhlasím:

It requires a long apprenticeship to design and implement experiments effectively. While there has been some good work done by people in the experimental philosophy movement, whenever I talk to psychologists about this stuff I find myself embarrassed for my discipline by their reactions. I'm not averse to philosophers being involved in experiments, of course, but it is probably wise always to do it in collaboration with someone who has had the necessary training.

Druhá je k introspekci:

People are completely unaware that they are always interpreting themselves in just the same way that they interpret others, however. Indeed, they think that they are directly introspecting their own thoughts. [...] As a result, people will smoothly and unhesitatingly confabulate about their thoughts, telling of thoughts that we know they didn’t really have.

A konečně třetí se týká nemožnosti svobody rozhodování

[O]ur folk conception of ourselves is radically in error. This is because, outside of the broadly sensory domain (perception, imagery, inner speech, emotional and bodily feelings, and so on) none of our mental states is ever conscious. In particular, there are no such things as conscious non-perceptual judgments, no such things as conscious intentions, and no such things as conscious decisions. (And this holds, I argue, irrespective of what sort of theory of consciousness one endorses.) So our conception of ourselves as conscious agents is radically wrong. Rather, although there are many conscious events that contribute to agency, there is no such thing as conscious choice or conscious decision.

Je třeba se trochu zamyslet nad významem Carruthersových slov, ale jeho postoje jsou docela nářez. Pokud vás zaujmou, doporučuji shlédnout i hodinový screencast na Philosophy.tv, ve kterém rozmlouvá s názorově blízkým Ericem Schwitzgebelem.

Attachments:

Peter Carruthers, "Brute Experience", The Journal of Philosophy, Vol. 86, No. 5 (May 1989), pp. 258-269. [PDF]
Peter Carruthers, "How We Know Our Own Minds: The Relationship Between Mindreading and Metacognition", Behavioral and Brain Sciences, Vol. 32 (2009), pp 121-138. [PDF]

Remembering Michael Dummett

2012-01-06T14:20:00.001+01:00

The New York Times, 4 January 2012
http://goo.gl/r1D0M

Úmrtí Michaela Dummetta si na blogu Opiniator připomněla celá řada filosofů a bývalých spolupracovníků, například Hilary Putnam, Timothy Williamson, Ernie Lepore, Crispin Wright, Simon Critchley, Graham Priest, Christopher Peacocke, Barry C. Smith a mnozí další. Líbí se mi, jak to bez patosu napsal Tim Crane:

I met Michael Dummett only once, though I don't think he met me. I was in a pub in Oxford sometime in the 1980s, and Dummett came in and asked the barman for "40 Benson & Hedges, please" in a real smoker's voice. I recognized him, of course: I was a graduate student in philosophy and a real philosophy nerd. But I also recognized him because when I was a child I used to attend the same church as he did. I was brought up Catholic and my family went to the Dominican priory (Blackfriars) in Oxford. Blackfriars was politically liberal but liturgically conservative, a combination which I think suited Dummett. I have memories of him as a rather frightening figure, with his huge head and white hair stained yellow at the front. What sticks in my mind is that on Good Friday, when there was the traditional "veneration" (kissing) of the cross, Dummett would take off his shoes before joining the procession. This intense, uncompromising seriousness is also manifest in his philosophical writing.

Přečtěte si i zbytek Cranovy vzpomínky, protože zahrnuje příhodu s Wittgensteinem a mlékem.

Everything and Nothing

2012-01-06T13:04:00.003+01:00

Sam Harris & Lawrence M. Krauss
samharris.org, 3 January 2012
http://goo.gl/CX4qH

Selský rozum, řecká filosofie a židovsko-křesťanská teologie nás nabádají, že vesmír nemohl vzniknout jen tak z ničeho. Věřící proto často argumentují, že na počátku muselo stát jedinečné creatio ex nihilo, jehož původcem byl bůh; nelámou si příliš hlavu s kruhovou povahou tohoto "důkazu", protože v teologii se dá přece důsledným překrucováním vylhat úplně ze všeho. Jak už to ale s běžnými intuicemi bývá, dostala se i ta o ex nihilo nihil fit do rozporu s poznatky současné vědy, přesněji řečeno fyziky a kosmologie. Vesmír totiž opravdu vzniknul z "ničeho" před 13,75 ± 0,17 miliardami let při událostech Velkého třesku. Otázkou zůstává, co to vlastně "nic" je. Moderní fyzika ukazuje, že naše intuitivní chápání tohoto klíčového pojmu bylo po celou dobu zmatené a nevědecké. Právě tímto tématem se zabývá teoretický fyzik Lawrence M. Krauss ve své nové knize A Universe from Nothing: Why There Is Something Rather Than Nothing (New York: Free Press, 2012; Amazon). Sice se mi ještě nedostala do rukou, ale určitý obrázek si člověk může udělat z rozhovoru, který Krauss poskytl svému příteli Samu Harrisovi. Nejpodstatnější je podle mého názoru následující pasáž:

Modern science has made the something-from-nothing debate irrelevant. It has changed completely our conception of the very words "something" and "nothing". Empirical discoveries continue to tell us that the Universe is the way it is, whether we like it or not, and "something" and "nothing" are physical concepts and therefore are properly the domain of science, not theology or philosophy. (Indeed, religion and philosophy have added nothing to our understanding of these ideas in millennia.) I spend a great deal of time in the book detailing precisely how physics has changed our notions of "nothing," for example. The old idea that nothing might involve empty space, devoid of mass or energy, or anything material, for example, has now been replaced by a boiling bubbling brew of virtual particles, popping in and out of existence in a time so short that we cannot detect them directly. I then go on to explain how other versions of "nothing" - beyond merely empty space - including the absence of space itself, and even the absence of physical laws, can morph into "something." Indeed, in modern parlance, "nothing" is most often unstable. Not only can something arise from nothing, but most often the laws of physics require that to occur.

Krauss čtenáře seznamuje se svou mantrou, která by se mohla stát mottem celého naturalistického hnutí a zároveň antitezí útěšného teismu: The Universe is the way it is, whether we like it or not.

Neodpustím si malé rýpnutí. Na podzim loňského roku jsem ke svému údivu vyslechl tvrzení jednoho pražského kolegy, že věda není jedinou disciplínou s propracovanou metodologií. Existuje prý přinejmenším ještě jedna, a tou je fenomenologie iniciovaná Edmundem Husserlem. Podívejme se proto, co nám k problematice nicoty řekl představitel nejrozvinutější podoby fenomenologie Martin Heidegger v úvodu k přednášce Co je metafyzika? (Praha: Oikúmené, Praha: 1993, překlad Ivan Chvatík):

Otázka zní: Proč je vůbec jsoucno, a ne spíše Nic? Za předpokladu, že se již nepohybujeme uvnitř metafyziky a nemyslíme obvyklým metafyzickým způsobem, nýbrž vycházejíce z bytnosti a pravdy metafyziky myslíme na pravdu bytí, je možno ptát se zde také takto: Čím to, že jsoucno má všude přednost a každé "jest" si osobuje pro sebe, zatímco to, co jsoucnem není, totiž takto chápané Nic jakožto bytí samo, zůstává zapomenuto? Čím to, že Nic spolu s bytím není vlastně ničím a že Nic vlastně nebytuje? Nedostává se do celé metafyziky nakonec právě odtud ono neotřesené zdání, že "bytí" se rozumí samo sebou, a že Nic je tudíž snazší nežli jsoucno? Vskutku tomu tak s bytím a Nic je. (s. 35)

Uznávám, že je tato poznámka poněkud laciná, protože ji naprosto uspokojivě tematizoval už Rudolf Carnap v 30. letech minulého století. Přesto nechápu, že se k Heideggerovu "vyklánění do Ničeho" dokáže někdo beze studu hlásit. Pouhé přepisování jeho ostudných banalit a otřesných absurdit mi způsobuje takřka fyzické utrpení a vyvolává ve mně pocit zmaru. Snad proto není na škodu neustále opakovat, že metafyzika není alternativním pohledem na svět konkurujícím fyzice; metafyzika je snůškou naprostých pitomostí.

The Continental-Analytic Split

2012-01-05T11:32:00.005+01:00

Melvyn Bragg
BBC Radio 4, 10 November 2011
http://goo.gl/0nxBV

Německý myslitel Hans-Johann Glock se zabývá především metafilosofií či sociologií filosofie, jeho knihu What Is Analytic Philosophy? (Cambridge UP, 2008; Amazon) stále považuji za vůbec nejlepší úvod do studia disciplíny (viz zde a zde). V deváté a poslední kapitole "Present and Future" mimo jiné popisuje dějiny střetů mezi analytickou a kontinentální filosofií (p. 256), jejichž bibliografický přehled jsem kdysi připravil pro potřeby svých studentů:

Rylova recenze Heideggerova Sein und Zeit. "Review of Sein und Zeit by Martin Heidegger", Mind, Vol. 38, No. 151 (July 1929), pp. 355-370.
Carnapův útok na Heideggerovo "Nichts nichtet". Carnap svůj postoj formuloval nejprve ústně v průběhu diskuse mezi Cassirerem a Heideggerem na konferenci v Davosu 1929, později písemně v článku "Überwindung der Metaphysik durch logische Analyse der Sprache", Erkenntnis 2 (1932), pp. 219-241; angl. "The Elimination of Metaphysics Through Logical Analysis of Language", in A. J. Ayer (ed.), Logical Positivism, New York: Free Press, 1959, trans. Arthur Pap, pp. 60-81; čes. "Překonání metafyziky pomocí logické analýzy jazyka," Filosofický časopis, roč. 39, čís. 4 (1991), překlad Karel Berka, ss. 622-643.
Konference angloamerických a kontinentálních filosofů ve francouzském Royaumont, které se v roce 1958 zúčastnili Austin, Ayer, Hare, Quine, Ryle, Strawson, Urmson, Williams a Merleau-Ponty. Shrnutím konference je sborník Jean Wahl (ed.), Cahiers de Royaumont: La Philosophie analytique, Paris: Les Editions de Minuit, 1962.
Bar-Hillelova kritika Habermasova pojetí teorie mluvních aktů. "On Habermas' Hermeneutic Philosophy of Language", Synthese, Vol. 26, No. 1 (October 1973), pp. 1-12.
Searlova kritika Derridova pojetí teorie mluvních aktů. Derrida nejprve publikoval "Signature événement contexte" in Marges de la philosophie, Paris: Les Editions de Minuit, 1972, pp. 365-393; angl. "Signature Event Context", Glyph 1 (1977), pp. 172-197; čes. "Signatura událost kontext", in Texty k dekonstrukci, Bratislava: Archa, 1993, překlad Miroslav Petříček, ss. 277-306. Searlova odpověď jako "Reiterating the Differences: A Reply to Derrida", Glyph 1 (1977), pp. 198-208; Derrida nakonec "Limited Inc", in Limited Inc, Evanston: Northwestern University Press, 1988.
Protesty ohledně Derridova čestného doktorátu na Cambridgi. Otevřený dopis adresovaný The Times (9 May 1992) sepsal Barry Smith a podepsalo jej dalších sedmnáct filosofů: Hans Albert, David Armstrong, Ruth Barcan Marcus, Keith Campbell, Richard Glauser, Rudolf Haller, Massimo Mugnai, Kevin Mulligan, Lorenzo Peña, Willard van Orman Quine, Wolfgang Röd, Karl Schuhmann, Daniel Schulthess, Peter Simons, René Thom, Dallas Willard a Jan Wolenski. Hlasování mezi vyučujícími na Cambridgi přesto dopadlo poměrem 336:204 v Derridův prospěch.
Sokalův podvrh a následné "Science Wars". Alan Sokal nejprve publikoval parodický text "Transgressing the Boundaries: Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity", Social Text, No. 46/47 (Spring/Summer 1996), pp. 217-252. Pozdějšími monografiemi k tématu jsou Alan Sokal & Jean Bricmont, Intellectual Impostures, London: Profile Books, 1998; a Alan Sokal, Beyond the Hoax: Science, Philosophy, and Culture, Oxford UP, 2008.

Glock tvrdí, že takových konfliktů bylo překvapivě málo, a proto prohlašuje existenci přísného rozhraní mezi analytickou a kontinentální filosofií za překonanou. Úplně s tím nesouhlasím, i když rozumím, že můžeme nalézt určité přesahy například mezi pozdější "postanalytickou" filosofií a některými verzemi hermeneutiky. Mám ale tendenci spor poněkud zjednodušeně interpretovat jako střetnutí dvou radikálně odlišných filosofických programů: analytická filosofie od počátku přijímá scientismus a usiluje o srozumitelnost, zatímco kontinentální tradice poznatky přírodních věd odmítá a utápí se v obskurantním žargonu. Připouštím existenci některých vcelku sympatických osobností v rámci fenomenologie a strukturalismu, mezi něž řadím třeba Arendtovou, Foucaulta,... a to je asi všechno! Zbytek je pro mě představován nesourodou skupinou prolhanců (Derrida), plaček (Spengler), tlučhubů (Heidegger), nacistů (de Man), stalinistů (Sartre), pámbíčkářů (Gilson), ignorantů (Lacan), pozérů (Baudrillard), blouznivců (Bergson), šílenců (Žižek), psychopatů (Althusser) a dalších budižkničemů, kteří dělají ostudu filosofii a humanitním vědám vůbec. Nejsem si vědom, že by si fenomenologové, existencialisté, novotomisté, strukturalisté a postmodernisté nějak vzali k srdci výtky, které na ně analytičtí filosofové v průběhu minulého století nakladli. Stěžování si na imperialistický status vědy a monopol analytických filosofů na pravdu není legitimním způsobem obrany, ale jen pofňukáváním a bezmocným hrožením pěstičkami. Kromě těch dvou jmenovaných výjimek vlastně nevím o žádném autorovi, jenž by vycházel z kontextu kontinentální filosofie 20. století a jehož knihy by stály za přečtení. Rád se v tomto ohledu nechám poučit.

Právě vztahu mezi analytickou a kontinentální filosofií se věnovala rozhlasová stanice BBC 4 v třičtvrtěhodinovém pořadu "The Continental-Analytic Split". Síly přitom nebyly zcela vyrovnány, protože kontinentální barvy hájili Stephen Mulhall a Beatrice Han-Pile, zatímco analytický přístup jen Hans-Johann Glock (od 13:50). O tomtéž tématu nedávno hovořil i Brian Leiter v podcastu "On the Analytic/Continental Distinction" z řady Philosophy Bites. Ještě pregnantěji se vyjádřil v rozhovoru pro 3:AM Magazine - existenci rozhraní vůbec neuznává a naturalisticky interpretuje třeba Marxe a Nietzscheho. Domnívá se totiž, že ve filosofii panuje mnohem hlubší spor, a to mezi naturalisty a anti-naturalisty:

There are real dividing lines in the history of philosophy, but the one between the "analytic" and the "Continental" isn't one of them, though it's interesting today from a sociological point of view, since it allows graduate programs in philosophy to define spheres of permissible ignorance for their students. A real dividing line, by contrast, one that matters for substantive philosophical questions, is between "naturalists" and "anti-naturalists." The naturalists, very roughly, are those who think human beings are just certain kinds of animals, that one understands these animals through the same empirical methods one uses to understand other animals, and that philosophy has no proprietary methods for figuring out what there is, what we know, and, in particular, what humans are like. The anti-naturalists, by contrast, are (again, roughly) those who think human beings are different not just in degree but in kind from the other animals, and that this difference demands certain proprietary philosophical methods - perhaps a priori knowledge or philosophical ways of exploring the distinctively "normative" realm in which humans live. So on the naturalist side you get, more or less, David Hume, Ludwig Feuerbach, Karl Marx, Ludwig Büchner, Friedrich Nietzsche, Rudolf Carnap, W.V.O. Quine, Jerry Fodor, Stephen Stich, and Alex Rosenberg and on the anti-naturalist side you get, more or less, Gottfried Leibniz, Immanuel Kant, G.W.F. Hegel, Edmund Husserl, Gottlob Frege, Jean-Paul Sartre, G.E.M. Anscombe, Wilfrid Sellars (at least for part of his career), the older Hilary Putnam, Alvin Plantinga, and John McDowell, among many others. This disagreement - a disagreement, very roughly, about the relationship of philosophy to the sciences - isn't one that tracks the alleged analytic/Continental distinction.

A Brief History of the Purpose of Man

2012-01-03T17:58:00.001+01:00

Zach Weiner
Saturday Morning Breakfast Cereal, 3 January 2012
http://goo.gl/ck5W2

Dnešní strip Zacha Weinera nebudu reprodukovat v celé kráse, ale vystačím si s parádní pointou skrytou pod tajným červeným tlačítkem. Darwin o smyslu života říká: "Make more mans. More mans!" To je jasný kandidát na tričko.

The Future of Philosophy

2012-01-03T17:45:00.002+01:00

Liam Cooper
The Philosopher's Eye, 17 November 2011
http://goo.gl/MnKje

Jako každý rok jsem i loni zapomněl, že třetí čtvrtek v listopadu je podle UNESCO Světovým dnem filosofie, přičemž ten loňský vyšel na 17. listopad (a příští na patnáctý). Blog The Philosopher's Eye den připomněl pěti příspěvky na všeobecná témata týkající se současnosti a budoucnosti filosofie: Robert Stern - "Whither Philosophy?", Vincent F. Hendricks - "Information Processing and the Analysis of Democracy", Tim Mulgan - "The Future of Philosophy", Matti Eklund - "Trends in Philosophy", Luciano Floridi - "Information First". Sternův, Hendricksův a Floridiho článek spadají do kategorie "nic moc", ale za přečtení podle mě stojí přinejmenším Eklundův esej. Zabývá se v něm příčinami pádu logického pozitivismu a odmítá široce přijímané vysvětlení, že důvodem byla Quinova kritika analytičnosti a Kuhnova koncepce vědeckých evolucí. Eklund v současné filosofii identifikuje dva směrodatné proudy, kterými je experimentální filosofie akcentující empirická a statistická šetření a fundamentální ontologie, a to nikoli v heideggeriánském smyslu, ale jako snaha najít základní stavební prvky skutečnosti. Druhému bodu příliš nerozumím, i když si jej dokážu účelově nadinterpretovat ("fermiony a bosony, baby"). Zajímavá je i úvaha Tima Mulgana, v níž spekuluje o tom, jaké osobnosti filosofie 20. století budou s odstupem času považovány za nejdůležitější. Sám přitom navrhuje Johna Rawlse a zkoumá, jak by mohla probíhat recepce jeho díla v budoucnosti, v níž dojde k odmítnutí východisek liberalismu (tzv. "broken world").

Picking and Choosing

2012-01-02T12:41:00.003+01:00

Tony Piro
Calamities of Nature, 2 January 2012
http://goo.gl/t30li

Amen!

Milion let ve vězení

2012-01-01T19:29:00.007+01:00

Pavel Hroch
Respekt, 19. leden 2003
http://goo.gl/NM3JE

1. ledna 1959 vyvrcholily události, které dnes nazýváme kubánská revoluce. Po dvou letech odzbrojených střetů mezi povstalci a vládou byl svržen režim diktátora Fulgencia Batisty, aby byl vzápětí nahrazen diktaturou Fidela Castra a jeho pohůnků. Díky komunistickému režimu se země dostala za hranici ekonomického bankrotu a sociálního kolapsu. Státní přídělový systém nedokáže pokrýt ani nejzákladnější lidské potřeby, takřka všechen nákup potravin se odehrává na černém trhu. Hospodářství ostrova je drženo nad vodou jen díky finanční pomoci, kterou svým rodinám poskytují emigranti ze Spojených států. Hrubý národní důchod na hlavu v roce 2010 tvořil 9900 dolarů, což Kubu staví na 86. místo na světě. V žebříčku Human Development Index je Kuba na rozvojovou zemi překvapivě vysoko, na 51. místě, zřejmě díky relativně nízké dětské úmrtnosti, vcelku vysoké zdravotní péči a dlouhé průměrné školní docházce. Ve srovnání se zbytkem Latinské Ameriky se Kubě docela daří bojovat s korupcí, takže se v aktuálním Corruption Perceptions Index nachází na 61. místě (pro ilustraci Bolívie 118., Ekvádor 120. a Venezuela 172.). Kubánci mají neskutečně nízké příjmy, podle Wikipedie se pohybují od 17 dolarů měsíčně v případě továrních dělníků do 30 dolarů u lékařů. Průměrný starobní důchod je jedním z nejnižších na západní polokouli a tvoří méně než 10 dolarů. Z tohoto pohledu žijí všichni Kubánci pod hranicí extrémní absolutní chudoby, která je Světovou bankou definována jako život s příjmem menším než dolar a čtvrt na den. Po pádu Sovětského svazu ustala zahraniční pomoc a v roce 1991 v zemi vypuknula humanitírní krize spojená s hladomorem, jejíž následky Kubánci pociťují dodnes.

Počet obětí komunistického režimu je obestřen tajemstvím a analytikům nezbývá než se spoléhat na kvalifikované odhady. Kromě první vlny poprav, v níž byli živelně zabíjeni kolaboranti Batistovy diktatury, bylo z politických důvodů usmrceno asi 12 tisíc (údaj The Cuban American National Foundation) nebo 18 tisíc (údaj Association for the Study of the Cuban Economy) odpůrců režimu. Podle francouzské Černé knihy komunismu se počet popravených mezi lety 1959 a 1997 odhaduje na 15 až 18 tisíc; detailní informace poskytuje stránka Minor Atrocities of the Twentieth Century, jejímž autorem je Pinkerem často citovaný Matthew White. Další stovky až tisíce zmizely bez vysvětlení nebo zahynuly ve vězeních na následky nedostatečné zdravotní péče a brutálního zacházení ze strany dozorců. Podle pařížského tribunálu, který v roce 1986 posuzoval zločiny kubánského režimu proti lidskosti, panují v tamějších pracovních táborech nehumánní podmínky zahrnující bití, mučení, biologické experimenty na vězních, fatální nedostatek potravy a naprostou absenci lékařské pomoci. Zprávy také vypovídají o věznění bez řádného soudu, zneužívání psychiatrie a internaci dětí starších devíti let (viz Wikipedia). Vláda USA uvádí, že v letech 1959 až 1993 z Kuby do Spojených států emigrovalo 1 200 000 obyvatel, tedy víc než 10% stávající populace. Při pokusu o odchod z ostrova utonulo 35 tisíc (údaj Mario Lazo z roku 1968), 51 tisíc (údaj R. J. Rummel z roku 1987) nebo 85 tisíc (údaj Armando Lago z roku 2003) Kubánců. Celkový počet obětí Castrova režimu je tak humanitární organizací Cuba Verdad odhadován až na 141 tisíc obyvatel země.

Kuba je porobena intenzivní cenzurou, která je mezinárodními pozorovateli považována za jednu z desíti nejhorších na světě (viz Wikipedia). V počtu uvězněných novinářů je Kuba na druhém místě za Činou, ze země jsou také často vyhošťováni dopisovatelé západních médií. Obyvatelům je znemožněno cestování do zahraničí a je omezen přístup k internetu. Veškerá emailová korespondence je monitorována vládními úřady a Kubánci vlastní v přepočtu na osobu nejméně mobilních telefonů ze všech zemí kromě Papuy-Nové Guineje. Tresty udělované odpůrcům režimu jsou drakonické; například pětadvacetiletý Jorge Luis García Pérez byl v roce 1990 odsouzen k sedmnácti letům vězení za vykřikování hesel proti Fidelu Castrovi. Poslední velký zátah proti disidentům se odehrál během "černého jara" roku 2003, kdy bylo zatčeno sedmdesát pět aktivistů v otázce lidských práv a odsouzeno až na 28 let - průměrná sazba byla 17 roků. Od té doby byla většina z nich propuštěna a poslána do španělského exilu.

V lednu 2003 jsem četl v Respektu rozhovor s kubánským disidentem a někdejším Castrovým spolupracovníkem Carlosem Franquim, z jehož očitého svědectví si dovolím na závěr odcitovat:

Vzpomínám na jeden rozhovor [s Castrem] v Mexiku. Debatoval jsem s ním a s Che Guevarou o revoluci. V jedné chvíli prohlásil, že pro revoluci je lepší jeden zlý vůdce než řada ušlechtilých, protože nejsou schopni ji dovést k vítěznému konci. Choval se pak podle toho i ke svým nejbližším. Když se například jeho dávný přítel, velitel Sorí Marín, po revoluci vylodil na Kubě a byl zraněn a zatčen, jeho příbuzní přišli prosit Castra, aby ho nenechal popravit. Slíbil jim to a druhý den ho dal zastřelit. Myslím, že je to člověk bez citu. [...] Castro je schizofrenik. Je těžké zjistit, do jaké míry si reálný stav věcí připouští. Je to člověk, který pohrdá celým světem. Je třeba připomenout, že nechal popravit tisíce lidí a způsobil, že dva miliony Kubánců emigrovaly. Nese vinu na tom, že půl milionu mých krajanů prošlo vězením a strávilo tam celkem milion roků. Dvacet pět tisíc dostalo více než dvacet let.

The Evolution of Menstruation

2011-12-31T12:34:00.007+01:00

Deena Emera et al.
BioEssays, January 2012
http://dx.doi.org/10.1002/bies.201100099

Filosofové celá tisíciletí ztráceli čas s naprosto nepodstatnými otázkami, místo aby se zabývali těmi skutečně důležitými. Pokud má filosofie za úkol znejisťovat zdánlivě samozřejmé teze, pak by měla obrátit svou pozornost k otázkám, které si vlastně nikdo neklade. Mým oblíbeným příkladem je "Proč spíme?" Nestačí mi triviální odpověď, že je to proto, abychom dali odpočinout našim tělům, vyčistili hlavu od nadbytečných vzpomínek, nebo něco podobného. Ptám se, proč vůbec spíme - proč evoluce tyto funkce nevyřešila nějakým elegantnějším způsobem. Proč mnoho hodin denně trávíme něčím tak zcela neužitečným, jako je spánek, kdy navíc nejsme schopni účinně vzdorovat predátorům, nepřátelům nebo nehodám. Některé druhy mořských živočichů a ptáků - mezi něž patří například drozdovití, delfíni, kapustňáci nebo tuleni - jsou schopni spát jen jednou hemisférou, zatímco druhá zůstává vzhůru. Tomuto fenoménu se v angličtině říká "unihemispheric slow-wave sleep" a svým nositelům umožňuje lépe čelit vnějším hrozbám nebo snášet dlouhotrvající migraci. Je jasné, že přírodní výběr nemaximalizuje zdatnost organismů, ale pouze ji zvyšuje na úroveň zajišťující reprodukci a přežití. Jak nedávno napsal na svém blogu Ed Yong: "People often think that evolution is about progress and improvement; in reality, it's more often about compromise and trade-offs." Přesto je existence spánku pro mě nadále záhadou. Pokud by se objevil živočich, který by dokázal spánek nahradit bdělou aktivitou, získal by nad svými konkurenty obrovskou výhodu. Evoluce ale takto nepůsobí, a musíme proto zjistit, k čemu přesně spánek slouží a proč jej nelze substituovat.

Tento příspěvek se zabývá jinou evoluční hádankou - proč menstruujeme? (Mimochodem, znáte tu starou povídačku o tom, že věda si klade pouze otázky "jak?", zatímco filosofie se ptá i "proč?" To se vždycky nasměju, když jí slyším od nějakého vykuleného adepta humanitních disciplín; a naopak se rozčílím, když ji odrecituje nějaký prošedivělý veterán akademického světa.) Už jednou jsem se tu menstruací zabýval, tehdy ale v souvislosti s ní spojených pověr. PZ Myers nedávno upozornil na článek "The Evolution of Menstruation" z BioEssays, jehož stručné shrnutí si můžete přečíst buď v samotném časopisu, nebo na Myersově blogu. Obvyklou odpovědí na otázku po funkci menstruace je tvrzení, že se tímto způsobem tělo zbavuje potenciálně nebezpečných látek obsažených v rozkládajících se buňkách děložní sliznice čili endometria. Skutečnost se ale má tak, že ve skutečnosti menstruují jen samice primátů, některých netopýrů a bércouna afrického. Autoři studie z BioEssays se nejprve zabývají staršími teoriemi o adaptivním významu menstruace, ale všechny odmítají jako chybné nebo nepodložené: 1) menstruace slouží k tomu, aby z dělohy odstranila patogeny přenášené spermatem; 2) menstruace je energeticky méně náročná než permanentní udržování diferenciovaných buněk děložní sliznice; 3) menstruace chrání děložní tkáň před poškozením v důsledku oxidačního stresu. Doporučují naopak čtvrtou hypotézu, podle níž je menstruace mechanickým důsledkem spontánní decidualizace, tedy cyklické diferenciace buněk endometria.

Devítitýdenní plod spřádající plány na útok proti svému hostiteli, © Ed Uthman

Těhotenství není harmonickou selankou, protože během něj dochází k intenzivnímu konfliktu mezi tělem matky a plodem ("maternal-fetal conflict"), který do značné míry připomíná vztah mezi parazitem a hostitelem. Oba organismy totiž nejsou geneticky totožné, a proto sledují poněkud odlišné evoluční cíle. Konflikt se projevuje především bojem o zdroje - v matčině zájmu je šetřit si je na období následující po porodu, zatímco dítě by jich rádo zužitkovalo co nejvíc už během prenatálního vývoje. Některé aktivity plodu jsou dosti bizarní - fetus například mění hormonální naladění těla matky, aby v něm snížil efektivitu inzulínu, a zvýšil tak přísun glukózy do svého metabolismu. Přirozený výběr během evoluce lidského druhu proto zvýhodňoval matky, jež dokázaly plod oddělit dostatečně silnou vrstvou endometria zabraňující hormonálním manipulacím. Produkce této vrstvy je energeticky náročná a doprovázená pravidelnými výtoky menstruační tekutiny, ale přesto je pro matku evolučně výhodné se její pomocí bránit vůči invazivním akcím plodu. Detailní medicínské informace si laskavý čtenář může nastudovat v samotném článku.

Attachments:

Marilyn B. Renfree, "Why Menstruate?", BioEssays, Vol. 34, No. 1 (January 2012), pp. 1. [PDF]
Deena Emera et al., "The Evolution of Menstruation: A New Model for Genetic Assimilation", BioEssays, Vol. 34, No. 1 (January 2012), pp. 26-35. [PDF]

Experimental Philosophy

2011-12-30T17:15:00.001+01:00

Joshua Knobe et al.
Annual Review of Psychology, 29 July 2011
http://dx.doi.org/10.1146/annurev-psych-120710-100350

Mám velmi rád časopisy z vydavatelství Annual Reviews. Vycházejí jen jednou ročně a zaměřují se na současný stav bádání v jednotlivých disciplínách, například antropologii, ekonomii, politologii, psychologii, sociologii a dalších šestatřiceti přírodovědných i společenskovědných oborech. S největším zájmem sleduji Annual Review of Psychology, ve kterém stojí za přečtení snad úplně všechno. V aktuálním čísle vyšel vynikající úvod do experimentální filosofie, na němž se podíleli Joshua Knobe, Wesley Buckwalter, Shaun Nichols, Philip Robbins, Hagop Sarkissian a Tamler Sommers. Je podivuhodné, že prostor dostali i kritici x-phi jako Sommers (viz zde), takže pohled na disciplínu je až nečekaně vyvážený. Dosti podrobně jsou popsána čtyři hlavní témata x-phi, mezi něž patří 1) asymetrické připisování intencionality při odměňování a trestání ("tzv. "Knobův efekt"), 2) rozdíl mezi morálním objektivismem a relativismem, 3) logicky inkonzistentní kompatibilismus deterministického univerza a morální zodpovědnosti, 4) povaha sebepoznání a role tělesnosti ("embodiment"). Líbí se mi i úvodní definice tradiční "armchair philosophy":

Contemporary work in philosophy is shot through with appeals to intuition. When a philosopher wants to understand the nature of knowledge or causation or free will, the usual approach is to begin by constructing a series of imaginary cases designed to elicit prereflective judgments about the nature of these phenomena. These prereflective judgments are then treated as important sources of evidence. This basic approach has been applied with great sophistication across a wide variety of different domains. (p. 82)

Za poslední dobu se mi nahromadila celá řada zdrojů týkající se x-phi, a tak využiji příležitosti a uvedu je tu. Kognitivní psycholožka Melody Dye se v příspěvku "The Knobe Effect" (blog Child's Play, 14 October 2010) věnuje už zmiňované disonanci při připisování intencionality u obdivuhodných a zavrženíhodných skutků. Přichází se zcela originálním vysvětlením, které vychází z lingvistické frekvenční analýzy a je v příkrém rozporu s Knobovou původní interpretací. O témže tématu pojednává Dan Jones v článku "The Anatomy of Intentional Action" (blog The Philosopher in the Mirror, 24 June 2011), i když více popisně a méně přínosně. No a do třetice vyšel rozhovor s Joshuou Knobem pod názvem "Indie Rock Virtues" (online časopis 3:AM Magazine, 12 December 2011) v němž na sebe mladý filosof prozrazuje překvapivě hodně ze soukromého života. Dozvíme se třeba, že jeho manželkou je zpěvačka a spisovatelka Alina Simone nebo že byl na studiích posedlý četbou Kierkegaarda, což bych do toho střízlivě uvažujícího sympaťáka rozhodně neřekl.

Attachment:

Joshua Knobe et al., "Experimental Philosophy", Annual Review of Psychology, Vol. 63 (January 2012), pp. 81-99. [PDF]

Why Don't People Think Evolution Is True?

2011-12-30T15:22:00.001+01:00

Warren D. Allmon
Evolution: Education and Outreach, 17 December 2011
http://dx.doi.org/10.1007/s12052-011-0371-0

Redakce časopisu Evolution: Education and Outreach připravila speciální číslo věnované vztahu medicíny a evoluční biologie. Skládá se z jednadvaceti příspěvků, které jsou do zítřka k dispozici zadarmo (pro větší pohodlí jsem je zkompiloval do jednoho souboru ve formátu PDF). Jedná se o velice podnětné čtení, přičemž nejvíc na mě zapůsobila esej "Why Don't People Think Evolution Is True?" od paleontologa Warrena D. Allmona. Autor tvrdí, že k odmítání evoluční teorie může vést pět příčin, z nichž všechny jsou pomýlené:

inadequate understanding of the empirical evidence and the content of modern evolutionary theory, inadequate understanding of the nature of science, religion, various psychological factors, and political and social factors (p. 648)

Mezi psychologické faktory Allmon řadí především zdánlivé odporování evoluční teorie každodenní zkušenosti, nejrůznější kognitivní biasy, neschopnost logického myšlení a přirozeně lidskou tendenci k esencialismu a teleologii. Naopak ze sociálních faktorů zdůrazňuje obecně rozšířený anti-intelektualismus, nízkou vědeckou gramotnost a špatnou úroveň výuky biologie ve školách. Allmon sice popisuje situaci ve Spojených státech, ale jeho závěry jsou do značné míry aplikovatelné i na kontinentální Evropu. Lidem, kteří nerozumí, nezbývá než věřit.

h/t: Matt Young

Attachment:

Warren D. Allmon, "Why Don't People Think Evolution Is True? Implications for Teaching, In and Out of the Classroom", Evolution: Education and Outreach, Vol. 4, No. 4 (December 2011), pp. 648-665. [PDF]

Corrosive Corruption

2011-12-30T13:47:00.003+01:00

The Economist, 2 December 2011
http://goo.gl/vchoA

Na konci roku vydává Transparency International zprávu o míře korupce, Corruption Perceptions Index. V téže době OSN zveřejňuje Human Development Index, což je pokus kvantifikovat úroveň vyspělosti jednotlivých zemí (PDF). Bere přitom v úvahu i jiné ukazatele, než je HDP a jeho meziroční růst - například průměrnou délku dožití, gramotnost obyvatelstva, míru vzdělanosti, atd. (viz Wikipedia, zpráva v PDF nebo EPUB). Nějakou chytrou hlavičku v časopise The Economist napadlo nalézt korelaci mezi oběma indexy a výsledek zanést na graf:

Na chvostu jsou čtyři typy zemí: zhroucené státy (Somálsko, Súdán, Zimbabwe, Afghánistán, Severní Korea), chudé africké země (např. Kongo, Niger, Burundi, Mozambik, Čad, a další), bývalé státy Sovětského svazu (Ázerbájdžán, Turkmenistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Tádžikistán) a země koketující s komunistickou ideologií (Kuba, Venezuela, Bolívie, Vietnam, Laos). Je vidět, že katastrofická hospodářská situace jde ruku v ruce se zkorumpovanými vládami a obráceně. Také je zřejmé, že ani totalitní režimy potlačující lidská práva se nedokážou s korupcí vypořádat; naopak se zdá, že komunismus je pro výskyt uplácení ideálním prostředí. Další zajímavostí je postavení "východních mocností": Čína se v korupci umístila na 75. místě a v žebříčku vyspělosti na 101.; Rusko je v korupci 143., zatímco ve vyspělosti 66. - mimochodem za Libyí a Trinidadem. Na čele žebříčku se pochopitelně objevují liberální demokracie praktikující ekonomický kapitalismus s více či méně silným sociálním státem:

Corruption Perceptions Index

Nový Zéland
Dánsko
Finsko
Švédsko
Singapur
Norsko
Nizozemí
Austrálie
Švýcarsko
Kanada

Human Development Index

Norsko
Austrálie
Nizozemí
Spojené státy
Nový Zéland
Kanada
Irsko
Lichtenštejnsko
Německo
Švédsko

Česká republika je v HDI na 27. místě, jako druhá postkomunistická země za Slovinskem na 21. pozici, ale před Velkou Británií nebo Řeckem. Podstatně hůře na tom jsme v CPI, protože se nacházíme na 57. místě a naše umístění se rok od roku zhoršuje: 2010 - 53., 2009 - 52., 2008 - 45., 2007 - 41. Nepochybuji o zkorumpovanosti českého politického a podnikatelského prostředí, vždyť jen ze současné vlády Petra Nečase byli odvoláni hned čtyři ministři pro podezření z finančních machinací - Pavel Drobil, Vít Bárta, Martin Kocourek a Jiří Besser. Podle mého odhadu se tu ale projevuje nízká reliabilita ukazatelů Transparency International, protože data vyjadřují subjektivní pocity respondentů o míře úplatkářství. Už jednou jsem si zaspekuloval, že údaje o naší republice jsou nadsazeny a vypovídají spíše o "tradičním čecháčském skepticismu, paranoii a závistivosti". Svou hypotézu mohu jen těžko doložit, a proto je stejně nedůvěryhodná jako údaje TI.

Omlouvám se svým pravidelným čtenářům, že se tu v poslední době stylizuji do role apologeta kapitalismu. Jsem ale neustále šokován, jak je antikapitalismus v našich podmínkách rozšířen. Dovoluji si vyslovit podezření, že odpůrci kapitalismu jsou kromě různých populistů a oportunistů (např. politici ČSSD) především lidé, kterým to moc nemyslí (např. voliči KSČM). Přesněji řečeno jsou to ti, kteří nejsou dost silní v matematice, takže nerozumí statistikám. Naneštěstí takové jedince nelze o oprávněnosti kapitalismu vůbec přesvědčit, protože nedisponují potřebnými kognitivními schopnostmi. Byl bych rád, kdybych se mýlil.

365 Days: 2011 in Review

2011-12-29T14:10:00.003+01:00

Richard Van Noorden
Nature, 21 December 2011
http://dx.doi.org/10.1038/480426a

S blížícím se koncem roku se objevila celá řada výročních žebříčků, ale bilanční přehled z Nature o stavu vědy v uplynulém roce stojí rozhodně za pozornost. Jeho součástí je i interaktivní časová osa, na níž jsou zaneseny nejdůležitější objevy roku 2011. Dělo se toho opravdu hodně - sonda Messenger na oběžné dráze kolem Merkuru, diskuse kolem užitečnosti kmenových buněk, zavedení antropocénu jako aktuálního geologického období, objev léku na žloutenku typu C, ukončení provozu amerických raketoplánů, vypuštění sondy Juno směřující k Jupiteru, kontroverze s neutriny překračujícími rychlost světla, uzavření Tevatronu, vakcinace proti malárii, nezávislé studie definitivně potvrzují hypotézu o globálním oteplování, počet obyvatel planety dosáhl sedmi miliard, neúspěchy ruského a úspěchy čínského kosmického programu, nalezení planety Kepler-22b v zóně Goldilocks, oznámení pravděpodobného objevu Higgsova bosonu a mnohé další. Přehled pokračuje profilem deseti největších osobností vědy minulého roku a prezentací deseti nejpozoruhodnějších fotografií. Podobné články na svých stránkách uveřejnil i časopis Wired a server io9.

With the demise of the shuttles, Russia's venerable Soyuz capsule is for now astronauts' sole route to the space station. Looking more like a nineteenth-century diving bell than a twenty-first-century spacecraft, this capsule brought three astronauts down to Kazakhstan in November. (Cressey 2011: 434)

h/t: Martin Loučka

Edit: Totéž v Science.

Attachments:

Richard Van Noorden, "365 Days: 2011 in Review", Nature, Vol. 480, No. 7378 (22 December 2011), pp. 426-429. [PDF]
Daniel Cressey, "365 Days: Images of the Year", Nature, Vol. 480, No. 7378 (22 December 2011), pp. 430-435. [PDF]
Nicola Nosengo et al., "365 Days: Nature's 10", Nature, Vol. 480, No. 7378 (22 December 2011), pp. 437-445. [PDF]

2011 State of the Future

2011-12-29T11:18:00.003+01:00

Jerome C. Glenn et al.
The Millenium Project, 2011
http://goo.gl/2HJ18

Hospodářské noviny v úterý uveřejnily rozsáhlý článek, v němž informovaly o výsledcích zprávy "2011 State of the Future" (viz stručné shrnutí ve formátu PDF), kterou od roku 1996 každoročně publikuje think tank The Millenium Project . Ve studii jsou potvrzeny mé hypotézy o tom, že se nám v průměru všem žije lépe - autoři to dokonce vztahují nejen na naši republiku, ale na celý svět. Některé závěry jsou skutečně pozoruhodné:

Současný svět je mnohem lepším místem pro život, než se zdá a život, který v něm lidé vedou je mnohem kvalitnější, než si jsou ochotni připustit. Jakkoli to v době, kdy světovými ekonomikami otřásá krize, může znít kacířsky, data Světové banky mluví jasně - celosvětový hrubý domácí příjem na obyvatele se v posledních dvaceti letech více než zdvojnásobil: na 9216 dolarů v roce 2010. Česká republika je na tom ještě lépe - HDP na obyvatele se u nás za tutéž dobu více než zpětinásobil. Zatímco na počátku devadesátých let byl tento ukazatel ještě pod celosvětovým průměrem, dnes je již dvakrát vyšší. Životní podmínky nejchudších obyvatel této planety se díky tomu rychle zlepšují. V posledních desetiletích například razantně ubývá lidí žijících pod hranicí chudoby - tedy za méně než 1,25 dolaru na den. Zatímco v roce 1981 se snažila s tímto denním příjmem vyjít polovina obyvatelstva rozvíjejících se zemí, dnes je to již méně než jedna šestina.

Kromě toho se dramaticky prodloužila průměrná délka lidského života, z necelých 53 let v roce 1960 na necelých 70 let v roce 2010. Snižuje se také dětská úmrtnost, zlepšuje se přístup obyvatelstva k pitné vodě, bezprecedentně poklesl počet válek a jejích obětí, zvyšuje se gramotnost a zastoupení žen v politických institucích demokratických států. Připomeňme si mimochodem, co je příčinou těchto žádoucích změn. Nepřekvapivě nalezneme pouze dva důvody - ano, je to kapitalismus a věda.

Infografika © Hospodářské noviny

Ekonom Dan Šťastný z VŠE vynikajícím způsobem komentuje skutečnost, že si lidé stávající blaženosti nejsou vůbec vědomi, protože ve všech dobách "převažuje tendence k sebelítosti". Ono je opravdu snazší neustále si stěžovat, vinit z osobních neúspěchů temné síly západního imperialismu a snít své neškodné sny o beztřídní společnosti, kde bude i naprostý neumětel a lenoch zajištěn stejně jako člověk talentovaný a pracovitý. Naši revolucionáři usilují o nastolení komunismu asi stejně intenzivně, jako se snaží v regulérním zaměstnání, takže to nakonec skončí u zuřivého datlování do klávesnice nebo klábosení na náměstích a skutek naštěstí utek.

Sir Michael Dummett Obituary

2011-12-28T23:03:00.002+01:00

A. W. Moore
The Guardian, 28 December 2011
http://goo.gl/EMjHM

Včera zemřel ve věku 86 britský analytický filosof Michael Dummett. Jeho kolega Adrian Moore o něm napsal pro The Guardian působivý nekrolog, ve kterém připomíná nejdůležitější aspekty Dummettovy filosofie. Já sám jsem k němu neměl nijak zvláštní vztah, protože se jeho práce zaměřovala především na pro mě dost exotickou filosofii matematiky a logiky. Podobně jako jiní logikové se navíc pokoušel obhájit existenci boha ryze formálními prostředky, což ve mně vzbuzuje nedůvěru takřka apriorní. Dummett se tomuto tématu věnoval především ve své poslední knížečce Thought and Reality (viz příloha), v níž předložil dosti absurdní argument vyvozující existenci boha z nutnosti nezávislého pozorovatele stavu věcí:

The way things are in themselves is the only way in which they could be described if there were no sentient beings in the universe. What does that mean? Described by whom? Described by God, it might be answered. God has no particular point of view, no location in the world, no perspective contrasted with other perspectives. He knows, not by the effect of objects or events upon His perceptual equipment, but by His comprehension of all truth. How God apprehends things as being must be how they are in themselves. (p. 96)

Nejdůležitějším Dummettovým přínosem tak podle mě zůstává jeho pečlivá analýza Fregovy logiky a sémantiky a také historizující definice, podle níž je analytickým filosofem každý, kdo navazuje právě na Frega.

h/t: Tomáš Marvan

Attachment:

Michael Dummett, "God and the World", in Thought and Reality (Oxford UP, 2006), pp. 96-109. [PDF]

Do Božího království na kole nebo na motorce?

2011-12-28T17:57:00.003+01:00

Eva Fuchsová
Milujte se!, roč. 5, čís 18 (18. srpen 2011), ss. 24-26
http://goo.gl/YeHMQ

Domnívám se, že časopis Milujte se! (viz zde), zdarma distribuovaný po českých kostelích, je ve skutečnosti výsledkem snahy o integraci slabomyslných do společnosti. Lidé se sníženými kognitivními schopnostmi si hrají na redakci časopisu a jejich dílko je potom rozdáváno čtenářům, z nichž ti opět slabomyslnější jej považují za regulérní periodikum. Jsem si jistý, že tiskoviny mě a mých spolužáků ze základní školy měly vyšší stylistickou i intelektuální úroveň, a jinak než pomocí integračního procesu si existenci Milujte se! nedokážu vysvětlit. Jako ukázku uvádím grafiku k článku "Do Božího království na kole nebo na motorce?", ve kterém Eva Fuchsová čtenářům přibližuje "sedm posvátných darů Ducha Svatého":

Kolik dramatičnosti je v tom snímku! Plameny šlehají jak v jámě pekelné, chrabrý motocyklista vyjíždí ze spárů Satanových nebo je jimi naopak pro svou lehkovážnost pohlcen - přesný význam výjevu je však zahalen tajemstvím. Samotný článek nám s interpretací také příliš nepomůže, protože obsahuje jen toto duchaplné podobenství:

Představme si cyklistu, který i přes dokonalost převodů stále naráží na hranice možností svých i svého kola: jsou prostě výšky, do kterých nevyjede. Tlačí kolo do kopce, když kolem projíždí motorista a nabízí mu kanystr benzínu. Vždyť na benzín vyjede do jakéhokoliv kopce! Problém je v tom, že cyklista ho nemá kam nalít, není tu nic, co by mohl spalováním benzínu rozhýbat: chybí mu motor. Zde jsme se konečně dostali k úloze darů Ducha Svatého v nadpřirozeném organismu. Jestliže vedení Ducha, jeho vnuknutí přirovnáme k pohonné látce, která je s to zdolat jakoukoliv překážku v našem životě, pak dary Ducha Svatého jsou jako motor, který je těmito vnuknutími rozhýbáván. Už nepotřebujeme usilovně šlapat, a přesto jedeme s největší lehkostí přes nejobtížnější překážky. Sám Duch Svatý vede naše kroky (naši jízdu), najednou s jistotou víme, co potřebujeme vědět, bez pomoci rozumové úvahy, nacházíme v sobě sílu k hrdinským skutkům, o kterých jsme předtím ani neuvažovali. (s. 26)

Podstatnou část každého čísla tvoří dopisy, podle mého názoru fiktivní a pravděpodobně napsané samotnými redaktory. Jsou to dětinské parodie na mravoučné příběhy: "Měl/a jsem problémy s alkoholem-hráčstvím-narkotiky-pornografií-prostitucí, ale Pán Ježíš mě zachránil, nechal/a jsem se pokřtít a teď už jsem čtyři měsíce nepil/a-nehrál/a-nefetoval/a-nemasturboval/a-nesouložil/a." Většinou se jedná o neškodné pitomosti, nad kterými se soudný člověk poušklíbne či dokonce ze srdce zasměje, ale občas končí legrace a do mysli se vkrádá nefalšované zděšení. Pěkným příkladem je dopis paní Vlaďky s názvem "Vyprahlost, nepokoj a flíčky", ve kterém znovuzrozená křesťanka vzpomíná na svou promiskuitní minulost, za níž ji bůh potrestal pohlavní chorou. Ponechme prostor samotné autorce:

Hřešila jsem vědomě. A kromě duchovního trestu, který obnášel vyprahlost, kdy jsem nemohla za žádných okolností najít a pocítit opravdový pokoj, štěstí nebo radost, mi na těle vyskákaly flíčky. Nejdřív malé, ale postupně se zvětšovaly. Objevily se na místech mého hříchu. Deset centimetrů od lemů spodního prádla a pod ním se množily flíčky a fleky barvy zaschlé krve. Doktorka mi dvakrát předepsala smradlavý roztok, který jsem si musela aplikovat ráno a večer. Léčba nezabrala a se svou nedůvěrou k lékařům jsem se k další návštěvě už neodhodlala. Další dva roky se mě moje prokletí drželo jako klíště - doslova na kůži. Mezitím jsem byla na exerciciích za uzdravení - a nic... Ale exercicie odstartovaly můj nový život. [...] Po první takové akci se mi začala uzdravovat pokožka v klíně, když jsem se zúčastnila další, zpozorovala jsem, že mi začínají mizet fleky z kůže na hrudníku. Začala jsem uzdravovat i svou nemorálnost. Svoje hříchy napravuji dobrem a rozhodně už v dobrém nechci přestat. (s. 62, zvýraznění FT)

Je strašné, že tento šarlatánský návod může ublížit mnoha mladým lidem, kteří díky důsledné indoktrinaci ze strany rodičů a církevních organizací nemají sebemenší ponětí o činnosti pohlavního ústrojí. Dopis je sice doprovázen upozorněním, že "účast na akcích pro-life [...] nelze chápat jako obecný návod nahrazující léčbu", otázkou ale zůstává, proč vůbec redakce uznala za vhodné podobný nesmysl otisknout. Teenageři pocházející z křesťanských rodin mají vyšší pravděpodobnost, že jejich pohlavní styk bude nechráněný, díky čemuž jim hrozí vyšší riziko neplánovaného otěhotnění a přenosu pohlavních nemocí. Zákaz premaritálního sexu přitom bere jen málokdo vážně, jak je vidět na příkladu Spojených států, kde se za věřící označuje asi 85% obyvatel, ale intimní vztahy před uzavřením manželství přiznala přibližně polovina dospívajících ve věku 17 roků - ve 23 letech to bylo dokonce 84% (Mark Regnerus & Jeremy Uecker, Premarital Sex in America: How Young Americans Meet, Mate, and Think about Marrying, Oxford UP, 2011). Řešením je pouze důsledná osvěta vystavěná na vědeckém základě, realizovaná v hodinách biologie základních škol.

Best of 2011

2011-12-27T12:50:00.006+01:00

Metacritic, 2011
http://goo.gl/ejdEr

Dokud nevytvoříme skutečně vědeckou estetiku založenou na neurologii a evoluční biologii, musíme si vystačit s estetikou lidovou, vycházející z anekdotické evidence a usilující o kvantifikaci amatérskými prostředky. S blížícím se koncem roku proto přišel čas pro moje tradiční žebříčky "top všechno", podobně jako v předchozích ročnících 2009 a 2010. Několik poznámek na okraj: skupina Foster the People se sice nestala miláčkem kritiky, ale jejich líbivé melodie mi přirostly k srdci; rozhodně víc než onanistické pozérství umělců ze současného ambientu. K beletrii jsem se letos zase nedostal, a proto jsem si musel vystačit s odbornou literaturou a komiksy - i tak to byl skvělý rok. V kinematografii to bylo naopak trochu slabší, protože i když jsem viděl spoustu zábavných filmů, objevilo se jich jen málo zásadních, o čemž svědčí nic moc Hanna na dvacáté příčce. Vždyť nebýt neschopnosti českých distribučních společností, patřila by i Black Swan do loňského roku. Díky nim jsem také neviděl celou řadu letošních filmů, které u nás budou uvedeny až v roce 2012: 50/50, A Dangerous Method, The Artist, Carnage, The Descendants, The Girl With the Dragon Tattoo, Hugo, The Ides of March, J. Edgar, Jodaeiye Nader az Simin, Machine Gun Preacher, Shame, Tinker Tailor Soldier Spy a We Need to Talk About Kevin. Nepodařilo se mi také shlédnout ani jeden díl seriálů Homeland, Enlightened a Parks and Recreation, snad to napravím v příštím čtvrtletí. Některé položky ze seznamu patří do dřívějších let, ale ke mně se prostě dostaly až letos. Nečiním si také nárok na originalitu svých estetických názorů, jako každý rok mě ovlivňovala celá řada médií a osob: Pitchfork, IGN, A.V. Club, MTV Rocks, Karel Veselý, Kamil Fila, František Fuka, Zane Lowe, Martin Vait a mnozí další.

Foster the People - Torches
The Weeknd - House of Balloons
Washed Out - Within and Without
Blue Daisy - The Sunday Gift
Bon Iver - Bon Iver
The Drums - Portamento
The Horrors - Skying
Zola Jesus - Conatus
Shabazz Palaces - Black Up
SBTRKT - SBTRKT
The Pains of Being Pure at Heart - Belong
Friendly Fires - Pala
tUnE-yArDs - WHOKILL
TV on the Radio - Nine Types of Light
Wild Beasts - Smother
Youth Lagoon - The Year of Hibernation
James Blake - James Blake
The Dodos - No Color
Panda Bear - Tomboy
Lady Gaga - Born This Way: The Remix

Foster the People - I Would Do Anything for You
Death Cab for Cutie - Doors Unlocked and Open
Wild Beasts - Albatross
Astronautalis - Lift the Curse
The Drums - How It Ended
The Horrors - Moving Further Away
Rihanna - Drunk on Love
The Pains of Being Pure at Heart - Too Tough
Daft Punk - End of Line
Bon Iver - Perth
Katy B - Broken Record
Wolf Gang - Dancing with the Devil
M83 - Midnight City
Shabazz Palaces - Recollections of the Wraith
St. Vincent - Cruel
Friendly Fires - Live Those Days Tonight
Gang Gang Dance - Glass Jar
Čokovoko - Etapy v životě ženy
Feist - The Circle Married the Line
Atlas Sound - My Angel Is Broken

Tracey Thorn - Night Time (The xx Cover)
The Weeknd - House of Balloons / Glass Table Girls (Siouxsie and the Banshees Cover)
Massive Attack vs. Burial - Paradise Circus
Ghost Town DJ's - My Boo (Balam Acab Remix)
Cold War Kids - Mine Is Yours (Passion Pit Remix)
Adele - Rolling in the Deep (Jamie xx Shuffle)
Lana Del Rey - Video Games (Balam Acab Remix)
Trent Reznor feat. Karen O - Immigrant Song (Led Zeppelin Cover)
Nine Inch Nails - Zoo Station (U2 Cover)
Lady Gaga - Judas (Goldfrapp Remix)

The National v Arše
The Horrors na Colours of Ostrava
Interpol na Open Air Festivalu
Andreya Triana na Colours of Ostrava
Lisa Hannigan na Colours of Ostrava
Anomie Belle na Colours of Ostrava
endru feat. Private Collective & Prago Union v S-Cube
DVA v Divadle hudby
All Sounds Allowed & WWW v S-Cube
Leftfield na Open Air Festivalu

Alex Rosenberg - The Atheist's Guide to Reality (New York: W. W. Norton & Company)
Steven Pinker - The Better Angels of Our Nature (New York: Viking)
Eric Schwitzgebel - Perplexities of Consciousness (Cambridge: MIT Press)
Daniel Kahneman - Thinking, Fast and Slow (New York: Farrar, Straus & Giroux)
David McRaney - You Are Not So Smart (New York: Gotham)

Samsung Galaxy S2 s Mantano Reader a Springpad.
Díky smrti Usámy bin Ládina, Muammara Kaddáfího, Kim Čong-ila a dopadení Ratka Mladiće je svět o trochu lepší místo.
Alex Rosenberg se s tím nemaže.
Přehlídka netradičního filmu v Mladé Boleslavi.
The Legend of Zelda: Skyward Sword.
Amanda Seyfriedová, dobrá jako chleba s máslem; případně Ryan Gosling, kdyby mi Pán Ježíš nadělil pod stromeček odlišnou sexuální orientaci.
Studenti mého kurzu Darwinismus ve filosofii 20. století, které pro jejich morální otrlost nešokuje vůbec nic.
Přátelskost a ohleduplnost návštěvníků Open Air Festivalu v Panenském Týnci.
DC Universe reboot a návrat Vertiga do hlavní chronologie.
Listopadová koncertní žeň v Olomouci.
Noc kostelů.
Life na Academia filmu.
Rihanna sampluje The xx, konec se blíží.
Adventury od Lucasarts na ScummVM pro Android.
Dvacáté výročí Achtung Baby a Loveless, to to letí.

Nebyl jsem na Pohodě a neviděl jsem Portishead.
Přestal existovat Christopher Hitchens a Václav Havel.
Trierova Melancholia, nejhorší film letošního a jakéhokoli jiného roku, a to jsem byl v kině na Twilight 4.
Naivní a líný děcka z Occupy Wall Street.
"Dobří katolíci" v exekutivě: vězeňský psycholog Josef Dobeš, lyrický fašista Ladislav Bátora a hradní exorcista Petr Hájek.
Aleisté, šalamounisté, mysteriáni, hledači třetích cest, zastánci smírčích řešení a milovníci hlubokomyslných deepities, kteří dokáží zatemnit i otázky lehké jako facka.
Redakční politika časopisu Vesmír.
Zemětřesení v Japonsku a Turecku, záplavy v Pákistánu a Thajsku, volby v Rusku a jiné živelné katastrofy.
Konspiracionisté mezi kamarády.
George Lucas pokračuje v prznění Star Wars.
Český fotbal, teorie i praxe.
Rozpad Sonic Youth.
Ukončení programu Space Shuttle.
Poslouchat Tima Heckera je jako číst Derridu; nemá to smysl, ale málokdo se to nebojí přiznat.
Jiří Stodola - křesťan, manžel, otec, učitel, stalker, hater, copycat, "doktor slovo, kandidát vět, kurva to co on řekne to platí, on být totiž vodborník na slovo vzatý, brodil se blátem, aby přines ňáký perly sviním" (h/t: Kato).

Toward a Brain-Based Theory of Beauty

2011-12-27T12:44:00.002+01:00

Tomohiro Ishizu & Semir Zeki
PLoS ONE, 6 July 2011
http://dx.doi.org/10.1371/journal.pone.0021852

Hitem letošního roku je neurogastronomie, tedy snaha aplikovat poznatky neurálních věd v kulinářství. Pro seznámení se základními principy doporučuji k přečtení článek "Cerebral Palate" o neurologovi a šéfkuchaři Miguelu Sánchezi Romerovi nebo přímo knihu Gordona M. Shepherda Neurogastronomy: How the Brain Creates Flavor and Why It Matters (Clumbia UP, 2011; Amazon). Po molekulární gastronomii je neurogastronomie dalším pokusem o zvědečtění přípravy pokrmů, který ve mně vyvolává poněkud větší důvěru, i když pouze rámcově. Hlavní myšlenka je pochopitelně správná - chuťové vjemy jsou vytvářeny nervovou soustavou, a proto lepší pochopení příslušných struktur může vést k vytváření dokonalejších gastronomických zážitků. Za značně problematickou ovšem považuji snahu uvést disciplínu do praxe dříve, než se vůbec teoreticky rozběhla. Domnívám se, že toho zatím víme příliš málo, abychom se mohli dopouštět nějakých důvěryhodných závěrů. Situace je vlastně obdobná jako v darwinistické estetice, kde jsme také zatím vzdáleni pochopení způsobu, jakým v našich mozcích dochází ke vzniku estetické libosti. Přesto existují seriózní snahy a vědecké uchopení krásy, čímž dochází k definitivnímu odkouzlení uměnovědných disciplín. Příkladem může být studie "Toward a Brain-Based Theory of Beauty", o níž referuje Ed Yong v příspěvku na blogu Not Exactly Rocket Science. Londýnští badatelé Ishizu a Zeki jsou čelními představiteli neuroestetiky a věnují se hledání mozkových center podílejících se na produkci estetična. Domnívají se, že hlavním činitelem je mediální orbitofrontální kortex (mOFC), jenž vykazuje zvýšenou aktivitu právě při recepci krásných nebo ošklivých vjemů, ať už jsou vizuální nebo auditivní povahy.

Krása (na obrázku označena žlutě).

Zdá se, že Ishizu a Zeki konečně zodpověděli prastarou otázku estetiky, co je vlastně společné všem krásným věcem. Není to nějaká abstraktní platónská entita krásy, sdílená uměleckými artefakty a libými přírodninami, ale "pouhá" mozková činnost indukovaná specifickými typy stimulů. Je to stanovisko, které v minulosti zastávali mnozí filosofové řazení k britskému empiricismu, jako například David Hume nebo Edmund Burke. Právě Burke v roce 1775 definoval krásu takto:

Beauty is a thing much too affecting not to depend upon some positive qualities. And, since it is no creature of our reason, since it strikes us without any reference to use, and even where no use at all can be discerned, since the order and method of nature is generally very different from our measures and proportions, we must conclude that beauty is, for the greater part, some quality in bodies acting mechanically upon the human mind by the intervention of the senses. (A Philosophical Enquiry into the Origin of Our Ideas of the Sublime and Beautiful, Oxford UP, 1990, p. 102; online)

Ishizu a Zeki v závěrečné diskusi nabádají k opatrnosti a spekulují o problematičnosti vztahu mezi krásou a uměním:

Our definition thus not only distinguishes sharply between artistic merit and aesthetic value but is also indifferent to what is art and what is not art. Almost anything can be considered to be art, but only creations whose experience has, as a correlate, activity in mOFC would fall into the classification of beautiful art. That the activity in the mOFC is proportional to the intensity of beauty experienced gives added strength to our theory, since the strength of activation is related to the intensity of the experience alone, regardless of the extent to which the work can be classified as a work of art or not. A painting by Francis Bacon may be executed in a painterly style and have great artistic merit but may not qualify as beautiful to a subject, because the experience of viewing it does not correlate with activity in his or her mOFC. (2011: 8-9)

Mezi další funkce mediálního orbitofrontálního kortexu patří i vytváření pocitů potěšení či zadostiučinění a je tedy možné, že má co do činění i s formulací morálních soudů. Pokud se tato hypotéza potvrdí, byl by to silný doklad pro přijetí nějaké varianty Humova morálního emotivismu, podle něhož je (deontologická) etika post hoc racionalizací pocitu znechucení.

h/t: Jan Horský

Attachment:

Tomohiro Ishizu & Semir Zeki, "Toward a Brain-Based Theory of Beauty", PLoS ONE, Vol. 6, No. 7 (6 July 2011), e21852. [PDF]

Proč nejsem křesťanem a jiné eseje

2011-12-25T18:45:00.006+01:00

Bertrand Russell
Praha: Orbis, 1961
http://goo.gl/AsQll

Vánoční čas nám dává připomenout, jak jsou křesťané ochotní naslouchat kdejakému nesmyslu a vůbec se nesnažit o kritické vyhodnocení. Není proto na škodu připomenout si několik elementárních faktů. I pokud přijmeme, že Ježíš skutečně žil, pak se nenarodil roku 1, ani 25. prosince, natož v Betlémě, a jeho narození nedoprovázely zázračné události. Křesťané si bezostyšně přivlastnili den, který byl ve starověkém světě spojován se zimním návratem Nepřemožitelného Slunce čili Sol Invictus. Právě tento svátek byl v Římě roku 274 povýšen na oficiální, a proto na něj křesťané z taktických důvodů přesunuli narozeniny svého mesiáše. První zmínka o Vánocích pochází z roku 336, tedy jen několik let po ediktu milánském, který křesťanům zaručil stejná práva jako příslušníkům jiných vyznání. Egyptští křesťané přesto dále slavili Kristovo narození v původním termínu, tedy 6. ledna, a tato tradice je stále udržována v pravoslavné církvi. Připomínkou dávné manipulace je svátek Tří králů, jenž západní církve slaví dodneška; jasně - Ježíšek se vylíhl už 25. prosince, ale mamka ho nechala ležet dvanáct dní na slámě, aby se otužoval, než ho přijdou pozdravit mudrci z Východu. Termín zimního slunovratu byl ve starověku vůbec rušný, protože se na něj slavily i narozeniny perského proroka Mithry. Pro křesťanské apologety byl mithraismus hlavním konkurentem a jen málo ho dělilo od získání statusu největšího světového monoteismu. Francouzský religionista Ernest Renan k tomu kdysi suše poznamenal: "Kdyby bylo křesťanství bývalo ve svém vývoji zastaveno nějakou smrtelnou nemocí, byl by svět mithraistický." (opakovaná citace in Mircea Eliade, Dějiny náboženského myšlení II, Praha: Oikúmené, 1995, s. 290; viz také James George Frazer, Zlatá ratolest, Praha: Mladá fronta, 1994, ss. 314-318). Obdobné podvody patří k počátku křesťanství vlastně neodmyslitelně. Evangelista Lukáš přesouvá narození Ježíše z Nazaretu do Betléma, aby vyhověl společenské objednávce po mesiáši pocházejícím z "města Davidova", jenž byl předpovězen ve Starém Zákoně (Micheáš 5:1). Trapně si přitom snaží vypomoct vymyšlenou příhodou o sčítání, které podle historických pramenů nikdy neproběhlo, ale jemuž jako každý správný lhář věnuje obsedantní pozornost a přibližně deset procent celého textu. Nikdo se mi nemůže divit, že teologii označuji jako "lhaní pro Ježíše", protože se jedná o permanentní cvičení v doublethinku, dezinterpretaci, podvádění ostatních a hlavně sebe sama.

Zimní slunovrat letos sice připadl na čtvrtek 22. prosince ve 04:30 SEČ, ale dnešek se hodí k obdarování těch, kteří "byli hodní", jako jakýkoli jiný den. Rozhodl jsem se přichystat pro své čtenáře stylový dárek, a to nascanovanou knihu Bertranda Russella Proč nejsem křesťanem a jiné eseje (Praha: Orbis, 1961), což je jeden z hlavních textů ateistické filosofie 20. století. Kniha vyšla v češtině před padesáti lety a ve většině antikvariátů není k sehnání, verze v olomouckých knihovnách jsou navíc potrhané, poškrtané a polité. Rozhodl jsem se zachovat ji pro budoucnost v co nejvyšší kvalitě a text jsem se snažil očistit od všech defektů, jak jen to bylo možné. České vydání obsahuje pět esejů a překvapivě netendenční doslov, není ale ani zdaleka úplné. V anglických originálech What I Believe (London: Kegan Paul, Trench Trubner & Co, 1925) a Why I Am Not a Christian (London: George Allen & Unwin, 1957) je totiž esejů dohromady devatenáct. Přesto stojí za to připomenout si překlad Františka Kejdana, který nám umožňuje přečíst si hutné myšlenky Bertranda Russella v češtině:

Je zábavné poslouchat moderního křesťana, když vám vykládá, jak mírné a rozumné je ve skutečnosti křesťanství, a přehlíží přitom skutečnost, že za všechnu svou umírněnost a soudnost vděčí učení lidí, kteří ve své době byli všemi ortodoxními křesťany pronásledováni. (1961: 32, z eseje "Čím přispělo náboženství k vývoji civilizace")

Vyjádření k výsledkům sčítání lidu, domů a bytů 2011

2011-12-25T18:35:00.006+01:00

Česká biskupská konference, 15. prosince 2011
http://goo.gl/4Wqim

Teprve během včerejší návštěvy půlnoční mše v olomouckém kostele sv. Mořice mi došlo, jak by se měl vlastně správný křesťan stavět k všelidovému censu. Dovolím si proto formulovat následující katechistickou poznámku o sčítání, která víceméně vyvrací konspirační stanovisko České biskupské konference.

1. Josef s těhotnou Marií neváhali a kvůli sčítání absolvovali namáhavou cestu z Nazaretu do Betléma (Lukáš 2:3-5), která podle Google Maps měří 161 kilometrů a pěšky zabere den a deset hodin čistého času. Každý křesťan se proto musí sčítání zúčastnit.

2. Příběh o Petrovi třikrát zapírajícím Ježíše po odchodu z Getsemanské zahrady v sobě obsahuje morální ponaučení, podle něhož by křesťané neměli zatajovat svou víru (Marek 14:66-72). Každý křesťan proto musí do formuláře po pravdě uvést své vyznání.

∴ Ten, kdo při sčítání nevyplnil kategorii vyznání, není křesťan.

Quod erat demonstrandum!

North Korea: Secrets and Lies

2011-12-23T18:13:00.008+01:00

Barbara Demick
The Telegraph, 16 February 2010
http://goo.gl/QYg0e

Soudruh Vojtěch Filip, předseda Komunistické strany Čech a Moravy, zaslal kondolenční dopis synovi zemřelého korejského diktátora Kim Čong-ila. Píše se v něm:

Vážený soudruhu, v hořkém zármutku jsem přijal zprávu o smrti Kim Čong-ila, velkého vůdce Vaší země. Velmi jsme si vážili Kim Čong-ila, jenž svůj život zasvětil korejskému lidu. Snažil se o jeho blaho, zajištění bezpečnosti KLDR a dosažení mírového sjednocení Koreje. Komunistická strana Čech a Moravy pevně věří, že Korejská strana práce překoná nynější zármutek a nadále povede hrdinný boj korejského lidu za obranu socialismu ve Vaší krásné zemi. Přijměte, prosím, můj pozdrav. (anglická verze na Korean News, český překlad z Lidových novin)

Na počátku 90. let začal v Severní Koreji hladomor, který byl zapříčiněn pádem Sovětského svazu a následným odmítáním zahraniční humanitární pomoci ze strany komunistických pohlavárů. Krize vyvrcholila v roce 1997 a celkový počet obětí bývá odhadován mezi 900 tisíci a 3,5 milionu, což činí 4-15% celkové populace (viz Wikipedia). Dětská úmrtnost vystoupala na úroveň kolem sta zemřelých na tisíc narozených. Dodneška je převážná část populace podvyživená a běžný jídelníček neobsahuje dostatečné množství bílkovin a vitamínů, průměrný energetický příjem se pohybuje kolem 700 kalorií denně. Obyvatelé také umírají na následky nemocí spojených s hladověním, mezi něž patří zápal plic, tuberkulóza a průjmová onemocnění. Tamější osmnáctiletí chlapci jsou v průměru o 13 centimetrů menší než jejich jihokorejské protějšky. Podle anekdotických informací dostává armáda zvýšení příděly potravin a bývá nasazována při ochraně hřbitovů, aby zabránila post-mortem kanibalismu. Očití svědkové referovali, že po překročení hranice se Severní Koreou je ze stromů otrhána kůra do výšky, kam dosáhne dospělý člověk, protože je používána jako náhražková potrava. Ve vězeňských a koncentračních táborech je internováno asi 150 až 200 tisíc obyvatel, v naprosté většině z politických důvodů. Popravy jsou prováděny veřejně na sportovních stadionech a je běžné, že jim přihlížejí desetitisíce občanů. Důvody pro použití nejvyššího trestu jsou přitom zcela malicherné. Například v říjnu 2007 byl popraven muž, který se provinil provedením třinácti mezistátních telefonních hovorů; byl zastřelen popravčí četou před zraky 150 tisíc diváků. Dochází také k mnoha jiným způsobům porušování lidských práv, díky čemuž je Severní Korea běžně považována za poslední totalitní stát a zároveň místo s nejhoršími podmínkami pro život (viz opět Wikipedia). Občané jsou držení v šachu bizarní ideologií s teokratickými znaky, ve které jsou vůdcové národa popisováni s božskými atributy. O Kim Čong-ilovi například vládní tisk tvrdil, že jeho narození bylo doprovázeno zázračnými událostmi - začalo předčasně jaro, na obloze se objevila nová hvězda a dvojitá duha. Zesnulý vůdce byl schopen komunikovat s ptáky, hrál nejlépe na světě golf, vynalezl hamburger a vůbec nevyměšoval (viz The Guardian). Pro podrobnější informace o dnešní situaci v Severní Koreji doporučuji linkovaný článek, jehož autorkou je odbornice na Dálný východ Barbara Demicková, případně její hrůzostrašnou knihu Nothing to Envy: Ordinary Lives in North Korea (New York: Spiegel & Grau, 2009; Amazon).

A teď konečně pointa. Vojtěchu Filipe, vy potrate z opičí děvky křížený s hovadem pochcaným a dvakrát posraným, zavřete tu svoji kušnu prolhanou a nevymáchanou. Vzkazuji také voličům toho smrada špinavýho, že jsou verbež, pakáž, banda hovadskej ubožáků a debilních poloprasat. Jmenuji se Filip Tvrdý a stydím se za to, že patříme ke stejnému národu a živočišnému druhu.

Edit: Mnohem civilizovanější a vtipnější příspěvek o božských rysech Kim Čong-ila napsal Ondřej Justin Horák.

Religion vs science?

2011-12-22T16:20:00.001+01:00

Elizabeth Young
New Scientist, 20 December 2011
http://goo.gl/TdjRC

V rubrice dopisů od čtenářů byl v posledním čísle časopisu New Scientist zveřejněn jednovětný komentář Elizabeth Youngové, ve kterém naprosto přesně vystihla vztah mezi vědou a náboženstvím. Pro větší dramatičnost jsem si jej dovolil zvětšit a zvýraznit.

There is no conflict between science and religion; the only disagreement is whether religion is a subset of psychology or memetics.

Z vědeckého úhlu pohledu není sporu o tom, že popis světa zprostředkovaný náboženskými systémy je falešný a založený na primitivních intuicích. Mnohem zajímavější je přijít na kloub záhadě, kde se vlastně tento soubor pověr vzal. Stručně řečeno - je to adaptivní znak přinášející svým nositelům výhodu v přirozeném výběru, nebo vedlejší produkt evoluce našich kognitivních schopností? Pravidelní čtenáři tohoto blogu vědí, že sympatizuji spíše s druhým pojetím, podle něhož je spiritualita spandrelem vyplývajícím z našich kognitivních biasů. Youngové dopis jsem si proto vybral jako heslo semináře o kognitivním a evolučním původu náboženství, který budu příští semestr vyučovat jako volitelné béčko. Už se nemůžu dočkat, až budu věšet informační plakátek u nás na cyrilometodějské.

Saint Thomas Aquinas

2011-12-21T18:07:00.003+01:00

Ralph McInerny & John O'Callaghan
Stanford Encyclopedia of Philosophy, 30 September 2009
http://goo.gl/nJyG4

Tomáš Akvinský je bezpochyby nejdůležitějším teologem všech dob, již středověká tradice mu udělila čestné přízvisko "doctor angelicus". Církev se sice roku 1277 v jakémsi dočasném pominutí smyslů pokusila jeho spisy zakázat, ale později byla omezení odvolána a z Tomášovy filosofie se stala bezkonkurenčně nejvlivnější nauka křesťanského středověku. Tento status byl institucionálně podpořen v roce 1879, kdy papež Lev XII. vydal encykliku Aeterni Patris, v níž tomismus prohlásil oficiální doktrínou katolicismu. O Tomášovi mluvili v superlativech i oba poslední papeži, jako když o něm Jan Pavel II. prohlásil: "církev právem vždycky pokládala svatého Tomáše za učitele myšlení a za vzor teologického bádání" (encyklika Fides et ratio, 1998). Tomáš prostě není žádné ořezávátko a jaksi automaticky se předpokládá, že má v nebíčku vyhrazeno nějaké zvlášť prominentní místečko po pravici Santy. O tom se konec konců zmiňuje i hlavní geograf křesťanského zásvětí, kterým není nikdo jiný než Dante Alighieri. Tomáš je podle něj posmrtně ubytován ve čtvrté, sluneční části ráje, pěkně kolegiálně pohromadě se svatým Dominikem, Albertem Velikým, Boëthiem, Bonaventurou, Anselmem z Canterbury a dalšími hrdiny lhaní pro Ježíše (čti: teologie). Výš to z filosofů v nebeské hierarchii dotáhl jen Bernard z Clairvaux, který se vyznamenal především propagací rozbíjení hlav nevěřícím pod záštitou křížových výprav. Náhodou jsem v předvánočním naladění narazil na roztomilý Tomášův citát, jenž mohl být napsán pouze učencem vskutku andělským:

Musí se říci, že o bludařích jest uvážiti dvojí: A sice jedno se strany jich samých; druhé pak se strany Církve. A sice se strany těchto je to hřích, pro nějž zasloužili, nejen aby vyobcováním byli odloučeni od Církve, nýbrž také aby smrtí byli vyloučeni se světa. Neboť mnohem těžší je porušiti víru, skrze niž je život duše, než padělati peníze, kterými se podporuje časný život. A proto, jestliže penězokazi nebo jiní zločinci po právu ihned jsou vydáváni na smrt světskými knížaty, tím spíše bludaři, jakmile jsou usvědčeni z bludu, mohli by se nejen vyobcovati, nýbrž i spravedlivě zabíti. Avšak se strany Církve je milosrdenství na obrácení bloudících. A proto "neodsuzuje hned", nýbrž "po prvním a druhém napomenutí", jak učí Apoštol. Potom však, jestliže se shledává, že je zatvrzelý, nedoufajíc v jeho obrácení, pečuje Církev o spásu ostatních, oddělujíc jej od Církve rozsudkem vyobcování; a potom ponechává jej světskému soudu smrtí vyhladiti se světa. (Summa theologiae, II-II q. 11 a. 3 co.)

Takže pozor, děti! Za první zesměšňování těch pičovin o transsubstanciaci výchovné plácnutí přes prsty, za druhé ještě taky, ale za třetí vás polámou v kole a za živa spálí na hranici. Je to tak totiž lepší pro všechny, vyhlazující a vyhlazované. Podle mě je na tomto příkladu zcela jasně vidět, že církev se na civilizačním procesu západní civilizace nepodílela vůbec žádným způsobem. Kdyby jí v tom nebránily demokratické instituce a vědeckotechnologický pokrok, vesele by dál vraždila, mučila a omezovala kohokoli, kdo se s ní dostane do sporu. Křesťanské církve dnes nenabízejí svou laskavější tvář proto, že by k tomu samy dospěly, ale protože k tomu byly donuceny sekulárními silami pod pohrůžkou kriminalizace a právní eliminace.

Of Objectivity and Oughtness

2011-12-20T17:43:00.001+01:00

Doug
QualiaSoup, 6 November 2011
http://youtu.be/sN-yLH4bXAI

QualiaSoup považuji asi za vůbec nejlepší screencast na světě, protože se v něm dokonale snoubí myšlenková hloubka s přehlednou a působivou grafikou. Předchozí části Dougova seriálu o etice se věnovaly možnosti sekulární morálky a amorálnosti svatých textů. Ten třetí je o objektivitě morálních norem, které nemusejí vyplývat ze zjevení, aby byly závazné pro všechny lidské bytosti. Autor vyvrací teistický argument Williama Lane Craiga, podle něhož je nutnou podmínkou pro přijetí objektivní morálky víra v boha. Craigův myšlenkový postup se vyznačuje mimořádnou hloupostí, protože se snaží doložit existenci zjevené morálky pomocí rozdílu mezi mučením a hýčkáním dítěte. Doug naopak velice elegantně ukazuje, jak může univerzalistická morálka vycházet z lidské přirozenosti a biologické danosti, která je samozřejmě výsledkem působení evolučních mechanismů. Jedinou cestou k dokonalejší morálce pak není čekání na dodatečná zjevení nebo detailní analýza těch stávajících, ale zvyšování informovanosti pro formulování správnějších norem, čehož lze dosáhnout pouze pomocí vědy. Podle Douga je také chybou odvolávat se k Humovu rozlišování mezi "is" a "ought to", protože distinkce původně sloužila jen ke zdůraznění úlohy našich emocí při formulaci etických pravidel a není možné ji využít při argumentaci proti naturalizaci etiky.

I v budoucnosti se máme na co těšit, protože v chystané čtvrté epizodě Doug představí etickou koncepci, která je založena na užitečnosti, pravidlech a konsekvencích lidského jednání. Zní to povědomě, ne?

On Consequentialism

2011-12-20T16:48:00.003+01:00

Philip Pettit
Philosophy Bites, 11 September 2011
http://goo.gl/68L5z

Původem irský filosof Philip Pettit působí na univerzitě v Princetonu, kde se zabývá především filosofií mysli a politickou teorií. V tomto podcastu ovšem popisuje etický konsekvencialismus a obhajuje jej před běžnými způsoby kritiky. Pettitova definice tohoto filosofického stanoviska je dost primitivní: správná etická volba je ta, která produkuje nejvíce dobra. Pro většinu konsekvencialistů je dobro kvantifikovatelné a v duchu utilitarismu je ztotožňují s užitečností. Pettit také připomíná, že konsekvencialistovi nečiní problém porušovat tu variantu kategorického imperativu, kterou poprvé zformuloval Kant v Základech metafyziky mravů: "Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek." Někdy je totiž třeba používat lidské bytosti jako prostředky pro dosažení žádoucích cílů, čehož dokladem jsou nejrůznější formulace problému drezíny. Pokud se chceme chovat skutečně racionálně, tak musíme být ochotni obětovat jeden lidský život pro záchranu pěti, i kdybychom měli zmíněného nešťastníka vlastnoručně hodit do kolejiště, holýma rukama uškrtit, nebo z něj nemilosrdně vytěžit orgány na transplantaci - ať už s námi emoce lomcují jakkoli. Konsekvencialismus je v důsledku mnohem humánnějším etickým systémem než deontologie, protože svým zastáncům například umožňuje lhát, pokud jsou v sázce lidské životy. Je přitom známo, že Kant kategoricky odmítal oprávněnost "bílých" nebo "svatých" lží za jakýchkoli podmínek. Pettit tento postoj bez rozpaků označuje za šílený a já vím přesně proč.

Podcast Philosophy Bites v poslední době nabídl několik důležitých relací na etická témata, z nichž vybírám dvě nejzásadnější: Paul Boghossian "On Moral Relativism" a Tim Crane "On Animal Minds".

Moral Enhancement

2011-12-19T22:33:00.001+01:00

Thomas Douglas
Journal of Applied Philosophy, 9 July 2008
http://dx.doi.org/10.1111/j.1468-5930.2008.00412.x

"... z ničeho je nebolela hlava tak jako z četby Ateistova průvodce po realitě," chce se mi parafrázovat slavné úvodní motto k Hellerově Hlavě XXII. Roztomilým vyznáním na toto téma je dnešní příspěvek Tomáše Marvana na blogu Justifiction, v němž Rosenbergově monografii udělil čestný titul "nejdrsnější filozofická kniha, kterou jsem kdy četl". Je toho hodně, z čeho mi jde hlava kolem - "milý nihilismus" v oblasti morálky, popření možnosti intencionality nebo tvrzení, že lidské dějiny jsou "hovadina" a nepřinášejí žádné ponaučení. Přesto si nemyslím, že je Rosenberg pouze radikální křikloun, jenž na sebe chce upozornit na trhu přeplněném ateistickými publikacemi. Naopak se obávám, že chyba může být zcela na naší straně - že autor je prostě schopen a ochoten domyslet naturalistická východiska důsledněji než my. Zatímco naprostá většina myslitelů důsledně odmítá možnost naturalizace morální filosofie a malá menšina o ni v posledních letech úporně usiluje, Rosenberg úplně popře oprávněnost etiky a celou morálku převede na sadu vrozených dispozic, které řídí chování sociálně žijících druhů. Šmahem se taky vyrovnává s údajnou nezbytností konejšivých příběhů o výjimečnosti našeho druhu. Místo hledání smyslu života doporučuje těm pochybujícím a trápícím se užívání antidepresiv: "What they do need, if meaningless makes it impossible to get out of bed in the morning, is Prozac." (p. 212 elektronického vydání). Pokud vám nevyhovuje Prozac, pak je tu ještě Wellbutrin, Paxil, Zoloft, Celexa nebo Luvox. Po chvíli experimentování něco zabere určitě.

Jsem sice velkým fanouškem psychofarmak a považuji je za nadřazené jakékoli verbální terapii, ale přesto cítím při četbě Rosenbergových rad určité nepohodlí. Vzpomněl jsem si tak bezděčně na článek, o němž jsem chtěl napsat už před dobrým půlrokem, ale pak nějak nevyšel čas. Jedná se o esej "Moral Enhancement" od mladého oxfordského filosofa Thomase Douglase, v níž autor pojednává o hypotetické možnosti medikace vedoucí k morálnímu zdokonalení jednotlivce. (K tomu viz také 34. a 35. kapitola knihy Enhancing Human Capacities [Wiley-Blackwell, 2011] nebo Douglasův článek "Human Enhancement and Supra-Personal Moral Status", který v dohledné době vyjde ve Philosophical Studies.) Měl jsem zřejmě příliš vysoká očekávání, protože jsem byl nakonec z eseje poněkud zklamán. Čekal jsem jednoznačný návod, jakým směrem se bude vývoj neuropsychiatrie ubírat - něco na způsob "zmnožení výskytu neurotransmiteru X a zvýšení hladiny hormonu Y povede k morálně žádoucímu chování Z". Místo toho ale Douglas nabízí povšechná řešení na příkladech rasismu a agresivity, aniž by řekl cokoli konkrétního. Jeho hlavním cílem je navíc kritika biokonzervativní teze o nežádoucnosti zdokonalování člověka, hypotéza o morálním zdokonalení pak slouží jako reductio ad absurdum. Přesto se mi zdá, že je téma morálního zdokonalení vhodné k dalšímu promýšlení, k čemuž si ale stačí přečíst popularizační článek z deníku The Guardian. Ve filmu Everyone Says I Love You od Woodyho Allena se hrdinové v závěru dozvědí, že politické sympatie k republikánské straně byly u jejich syna způsobeny ucpanou arterií a nedostatečným okysličováním neokortexu. Zcela lehkovážně dodávám, že fyziologické příčiny může mít i kdejaká jiná charakterová vada či kognitivní chyba. Jen kdybychom aspoň přibližně tušili, jakou účinnou látku postrádají mozky členů České biskupské konference, a mohli jim předepsat vhodný preparát.

Attachment:

Thomas Douglas, "Moral Enhancement", Journal of Applied Philosophy, Vol. 25, No. 3 (9 July 2008), pp. 228-245. [PDF]

How Infants and Toddlers React to Antisocial Others

2011-12-19T20:55:00.003+01:00

J. Kiley Hamlin et al.
Proceedings of the National Academy of Sciences, 28 November 2011
http://dx.doi.org/10.1073/pnas.1110306108

Vývojová psycholožka J. Kiley Hamlinová je žačkou Paula Blooma a specializuje se na hledání základů morálního rozhodování u velmi malých dětí ve věku do jednoho roku. Tyto hypotézy jsem na blogu prezentoval už dvakrát (viz zde a zde) a připadají mi stále mimořádně důležité. Evoluční pojetí morálky jako vrozené dispozice podporující prosocialitu totiž podobné jednání teoreticky předpokládá a je otázkou, zdali je můžeme v tak raném věku skutečně pozorovat. Hamlinová a ostatní používají vcelku sofistikovanou experimentální metodu, v níž měří délku pozornosti, kterou děti věnují určitým uměle vyvolaným situacím. (V této souvislosti vřele doporučuji zasvěcený komentář Matúše Šimkoviče, kde popisuje metodologická úskalí tohoto přístupu.) Navíc vedou dětské účastníky k odměňování aktérů v inscenovaných etických dilematech, které svědčí o jejich sympatiích či antipatiích k určitým typům chování. Během posledního roku byla Hamlinová dosti publikačně činná a její články se dostaly do prestižních časopisů Developmental Science, Cognitive Development a PNAS (viz přílohy). Všechny referují o tomtéž: tříměsíční kojenci nejsou schopni pouze elementárních úkonů, mezi něž patří sledování okolí, smání se, zvedání hlavičky a uchopování předmětů, ale dokáží i negativně reagovat na nespravedlivé jednání. Poslední studie z PNAS jde ještě dál a dokazuje, že děti jsou ochotny tolerovat antisociální skutky, pokud vedou k trestání černých pasažérů, tedy nepomáhajících jedinců.

Osmiměsíčním batolatům byly předváděny pantomimické scénky, v nichž maňásci zvířátek přehrávali určité společenské situace. V jedné z nich se kačer pokouší dostat z krabice chrastítko, a buď mu prosociální slon v jeho snaze pomůže, nebo mu antisociální slon v dosažení cíle zabrání. Podle očekávání děti věnovaly svou přízeň pomáhající postavičce, zatímco tu škodící trestaly. Do hry ovšem později vstoupil sankcionující los. Děti pozitivně přijímaly, pokud los odebráním míčku potrestal "zlého" slona, ale odmítaly stejný trest pro "hodné" spolupracující slůně (viz obrázky v dodatečných materiálech nebo videa na blogu Not Exactly Rocket Science). Prokázaly tak přítomnost překvapivě sofistikovaných mechanismů pro morální evaluaci ostatních, které mohly jen těžko vzniknout sociálním učením, ale byly zřejmě v latentní formě přítomny už od narození. Podle komentátora Eda Yonga jsou tyto poznatky v přímém rozporu se staršími vývojovými teoriemi Jeana Piageta, podle něhož nemluvňata sledují jen vlastní sobecké zájmy a k případným prosociálním činům se nechávají vést rodičovskou autoritou. Ve skutečnosti se chování malých dětí příliš neliší od dospělých, kteří také štědře odměňují "milé" jedince a nemilosrdně trestají ty "zlobivé". Na závěr se znovu vracím k otázce, která mi leží v hlavě několik posledních týdnů. Je opravdu možné, jak tvrdí Alex Rosenberg, redukovat celou morálku na soubor prosociálních instinktů, kterými nás vybavila evoluce?

Attachments:

J. Kiley Hamlin et al., "Three-Month-Olds Show a Negativity Bias in Their Social Evaluations", Developmental Science, Vol. 13, No. 6 (November 2010), pp. 923-929. [PDF]
J. Kiley Hamlin & Karen Wynn, "Young Infants Prefer Prosocial to Antisocial Others", Cognitive Development, Vol. 26, No. 1 (January-March 2011), pp. 30-39. [PDF]
J. Kiley Hamlin et al., "How Infants and Toddlers React to Antisocial Others", Proceedings of the National Academy of Sciences, Vol. 108, No. 50 (13 December 2011), pp. 19931-19936. [PDF]

How to Act Like a Psychopath Without Really Trying

2011-12-18T15:49:00.001+01:00

John Whitfield
Scientific American, 9 December 2011
http://goo.gl/SPo4Z

Starší psychiatrie se snažila odlišit mezi psychopatickou a sociopatickou poruchou osobnosti, ale Americká psychiatrická asociace v DSM-IV z roku 1994 místo toho zavedla zastřešující diagnózu antisociální porucha osobnosti ("antisocial personality disorder", ASPD), kterou definuje jako trvalou lhostejnost k právům ostatních či jejich porušování. Podobně Světová zdravotnická organizace v desátém vydání ICD předchozí varianty klasifikuje jako dissociální poruchu osobnosti s obdobnými symptomy, mezi něž patří kromě dříve zmiňovaného nedostatku empatie také nerespektování sociálních norem, absence pocitu viny, citová oploštělost, zvýšená tendence ke lhaní a násilnému řešení konfliktů. S pojmem "psychopat" často operuje Alex Rosenberg ve své knize The Atheist's Guide to Reality (viz třeba zde a zde). V rámci svého "milého nihilismu" totiž tvrdí, že lidé jsou evolučně naprogramováni k morálnímu jednání, jež se projevuje prosociálními aktivitami a empatickým zájmem o druhé. Problém je v tom, že přirozený výběr může preferovat i zřetelně antisociální jednání, což zapříčiňuje výskyt osob s psychopatickou osobností. Takoví lidé postrádají fundamentální základy morálky ("no core morality"), jejich chování se vyznačuje necitelností, krutostí a kriminalitou. Stejně jako může být mírumilovná populace "holubic" vykořisťována a terorizována jedním "jestřábem", objevují se mezi námi jedinci parazitující na morálním charakteru většiny. Tito černí pasažéři ("free-riders") svými asociálními činy sice hodně riskují, ale zároveň jimi mohou mnoho získat za vynaložení relativně nízkých nákladů. Rosenberg je proto velice skeptický k možnosti jakékoli etiky: naprostá většina se už morálně chová na základě jednoduchých principů příbuzenství, reciprocity a reputace, zatímco psychopatická menšina se morálně nebude chovat nikdy. Naturalizace etiky tak vůbec není potřeba, protože vlastně není co naturalizovat. Při řešení etických otázek Rosenberg poněkud překvapivě doporučuje princip "anything goes".

Letos vyšly dvě knihy, které se zabývají příbuznými tématy: experimentální psycholog Simon Baron-Cohen uveřejnil The Science of Evil: On Empathy and the Origins of Cruelty (Basic Books, 2011; Amazon) a publicista John Whitfield zase People Will Talk: The Surprising Science of Reputation (Wiley, 2011; Amazon). Z té druhé jmenované vyšla ukázka na blogu Mind & Brain, který spadá pod časopis Scientific American. Má sugestivní název "How to Act Like a Psychopath Without Really Trying" a obsahuje mnoho zajímavých myšlenek, a to včetně statistických odhadů o procentuálním zastoupení psychopatů ve společnosti. Odcituji rozsáhlejší, ale dosti zásadní úvodní pasáž:

About one in every 100 people doesn't care what others think of him. These people are hard to spot. They are usually physically healthy, and their intelligence is often above average. Yet, in the words of one psychiatrist, they lie without compunction, cheat, steal, and casually violate any and all norms of social conduct whenever it suits their whim. They have no concern for others' suffering, no remorse when caught, and punishment does little to change them. They are called psychopaths.

Mental-health professionals have usually treated psychopathic behavior as a disorder - a large proportion of the prison population, after all, has been diagnosed with some version of the trait. But viewed from an evolutionary angle, psychopathy looks more like a feature than a bug. Most people are cooperative, trusting and generous. This pays off in the long term. It also creates an opening for those who would rather prey on society than join it.

A psychopath's deceitful, manipulative, and callous nature equips him (it's several times more likely to be a "him") to fill this niche. Psychopaths' deficit is in empathy, not reason. They understand morality, but they are immune to other people's emotions. There aren't many openings for psychopaths, because if there were lots of them, there would be no society to plunder. Evolutionary biologists call this frequency dependence: it means that the rarer a trait becomes, the more it pays off.

Jedno procento mi připadá docela hodně, protože by to znamenalo, že i v našem bezprostředním okolí se jich více nebo méně úspěšně skrývá hned několik. Pozorně si prohlédněte seznam svých přátel na Facebooku nebo jiné sociální síti - v každé stovce se nachází přibližně jeden známý, který svůj emocionální život pouze předstírá a je ochoten dopouštět se násilí bez jakýchkoli výčitek svědomí. Cohen-Baron ve své knize popisuje osoby s nulovým stupněm empatie velice sugestivně:

When we meet the psychopath, we see a person who shares that same total preoccupation with oneself as we saw in Type B. But in this case there is a willingness to do whatever it takes to satisfy their desires. This might take the form of a hair-trigger violent reaction to the smallest thing that thwarts the person. Or it might take the form of cold, calculated cruelty. Sometimes the mindless aggression is not triggered by a perceived threat but by a need to dominate, to get what one wants, a complete detachment from another person's feelings, and possibly even some pleasure at seeing someone else suffer. (The Germans have a word for this pleasure: schadenfreude.) (2011: 64)

Deontologická etika a retributivní pojetí spravedlnosti v takových případech zcela selhává, protože nemá valný smysl se na psychopaty zlobit, vinit je z jejich zločinů anebo se pokoušet o jejich nápravu. Konsekvencialismus se naopak ukazuje být efektivním způsobem zacházení s nimi: zločiny asociálních osob nejsou trestány z pomstychtivosti, ale z důvodu jejich odstranění ze společnosti, pro kterou mohou představovat trvalé riziko.

Empathy and Pro-Social Behavior in Rats

2011-12-17T13:02:00.003+01:00

Inbal Ben-Ami Bartal et al.
Science, 9 December 2011
http://dx.doi.org/10.1126/science.1210789

Mám dojem, že se filosofie při zkoumání morálních témat fatálně neosvědčila a je možná opravdu načase, aby své úsilí přenechala biologii a jiným přírodovědným disciplínám. Filosofové mají totiž tendenci problémy etiky zbytečně komplikovat a zatemňovat pomocí sugestivních, ale nepříliš pochopených mechanismů. Tradičním příkladem může být soucit a svědomí, chápané většinou mysteriánsky až mysticky. Nedávno jsem se tak od kolegy dozvěděl, že z evolučního pohledu je soucit chybou, zatímco jiní myslitelé vidí ve fenoménu svědomí otravný hlas nejvyšší bytosti, která nás usměrňuje při morálním rozhodování. Situace je ale jako obvykle mnohem jednodušší. Pokud přijmeme za své Dawkinsovo heslo, že "milí hoši skončí první", pak je zřejmé, že prosociální chování bude evolučně podporováno (tj. například příjemným pocitem morální nadřazenosti) a to antisociální zase sankcionováno (např. nepříjemným pocitem studu nebo výčitek svědomí). Není na tom vlastně nic záhadného a rozhodně to neodporuje biologickému redukcionismu, který je podle mnohých klackem nutícím lidi k amorálnímu sobectví.

Obdobné mechanismy musejí fungovat a také fungují u všech společensky žijících živočichů, ať jsou to třeba primáti nebo psovité šelmy. Pozoruhodné ovšem je, že schopnost vcítit se do emocí ostatních mají i tvorové, u kterých bychom nějakou sofistikovanou teorii mysli čekali jen stěží. Aktuálním příkladem jsou laboratorně chovaní potkani, což dokládá zásadní studie publikovaná badateli z chicagské univerzity v časopise Science. Psycholožka Inbal Ben-Ami Bartalová a její spolupracovníci provedli sérii experimentů, při nichž umístili do klece dva potkany a ponechali jim nějaký čas, aby si na sebe zvykli. Poté jednoho zavřeli do průhledné plastové nádoby, kterou bylo možné otevřít pouze zvenčí. Volný potkan začal postupem času projevovat známky nepohodlí, protože byl zjevně schopen empaticky se vcítit do mysli uvězněného souputníka. Naučil se nádobu otevřít a potkana osvobodil, a to dokonce i v případě, kdy se s ním poté musel podělit o pamlsek, který by si jinak mohl sníst sám. Potkani také při opakovaných verzích experimentu prokázali vysokou míru inteligence, protože neprojevovali zájem o nádobu bez spoluvězně nebo "obydlenou" neživým předmětem.

O přelomovém objevu informovaly v zestručněné podobě Science i Nature, ale nejlepší přehled lze získat z krátkého videa komentovaného spoluautorkou Peggy Masonovou. Zprávy proběhly i populárně-naučnými časopisy a světovou blogosférou: Scientific American, Wired, Not Exactly Rocket Science nebo Darwinian Conservatism. K případu se vyjádřil i český biolog Jaroslav Petr, s nímž obvykle ve všem souhlasím, ale tentokrát jsem poněkud rozpačitý z jeho poznámek o lidské empatii, která je "kvalitativně mnohem vyšší" než ta zvířecí. Naše schopnost vcítění se do jiných lidských bytostí a příslušníků ostatních živočišných druhů není podle mého názoru dána kvalitativně vyšší mírou empatie, ale je "pouhým" důsledkem vyšší inteligence Homo sapiens, která vede k pokročilejší teorii mysli. Jak známo, jsem dosti alergický na tvrzení o kvalitativních rozdílech mezi lidmi a zvířaty, která se mohou stát základem pro ničím nezasloužený antropocentrismus.

Attachments:

Inbal Ben-Ami Bartal et al., "Empathy and Pro-Social Behavior in Rats", Science, Vol. 334, No. 6061 (9 December 2011), pp. 1427-1430. [PDF]
Jaak Panksepp, "Empathy and the Laws of Affect", Science, Vol. 334, No. 6061 (9 December 2011), pp. 1358-1359. [PDF]

50 Best Photos from the Natural World

2011-12-17T08:38:00.001+01:00

The Big Picture, 16 December 2011
http://goo.gl/5dtFF

Fotoblog The Big Picture vydávaný deníkem The Boston Globe uveřejnil výroční přehled padesáti nejlepších snímků letošního roku s přírodovědnou tématikou. Vybral jsem na ukázku fotografii, na níž je zachycen plameňák růžový ze zoologické zahrady v kolumbijském Santiago de Cali.

Human Nature's Pathologist

2011-12-16T17:18:00.004+01:00

Carl Zimmer
The New York Times, 28 November 2011
http://goo.gl/5uFtf

I za cenu, že budu mít na blogu "přepinkerováno", neodpustím si několik užitečných odkazů týkajících se knihy The Better Angels of Our Nature. Nejprve odkaz na dvě recenze: Steve Sailer pro The American Conservative a Jean Kazezová na blogu In Living Color. Obě jsou dosti pozitivní, ale morální filosofka Kazezová má přesto několik trefných připomínek. Souhlasím s jejím názorem, že se Pinkerovi podařilo nade vší pochybnost prokázat hypotézu o úbytku násilí na civilizovaném Západě, ale že autor nebyl stejně úspěšný při hledání jeho příčin. Kazezová také nepřijímá Pinkerův přílišný optimismus ohledně údajného zlepšení našeho vztahu ke zvířatům a připomíná průmyslové velkochovy dobytka nrbo lékařské pokusy na laboratorních zvířatech. Dále: Carl Zimmer uveřejnil v The New York Times Pinkerův rozsáhlý portrét, který ovšem poučeného čtenáře ničím nepřekvapí. Nejdůležitějším zdrojem proto jsou často kladené dotazy a odpovědi na ně, jejichž seznam Pinker vyvěsil na své webové stránce. Může se jednat o výchozí bod pro lidi, kteří knihu ještě nečetli, ale už na ni mají vlastní názor. Pozornost si zaslouží třeba Pinkerovo argumentačně průzračné vypořádání se s tvrzením, že ty nejkrvavější režimy v dějinách byly ateistické - vybírám jen malou část ze závěru odpovědi:

When it comes to the history of violence, the significant distinction is not one between thesistic and atheistic regimes. It's the one between regimes that were based on demonizing, utopian ideologies (including Marxism, Nazism, and militant religions) and secular liberal democracies that are based on the ideal of human rights. On pp. 337-338 I present data from Rummel showing that democracies are vastly less murderous than alternatives forms of government.

Pornography's Effects: The Need for Solid Evidence

2011-12-16T15:07:00.002+01:00

Ronald Weitzer
Violence Against Women, 21 April 2011
http://dx.doi.org/10.1177/1077801211407478

S antipornografickou aktivistkou Gail Dinesovou jsem se poprvé seznámil při sledování šesté série Penn & Teller: Bullshit!, kde ji první jmenovaný citlivě oslovil: "You're just saying any shit that pops in your head, don't cha?" (S6E01, 17:55). Je totiž dokonalým příkladem badatelky, kvůli jejíž existenci bych nejraději vyhrnul celým gender studies sukýnku a pořádně jim naplácal; podívejte, jaké politicky nekorektní představy mi leží v hlavě, asi mám otravu pornem. Dinesová tvrdí, že veškerá pornografie je násilím páchaném na ženách a její konzumace vede ke skutečnému znásilňování žen a pedofilnímu zneužívání malých dětí. Právě z její duté hlavy pochází absurdní hypotéza, podle níž vyholená přirození pornohereček v divácích vzbuzují sexuální apetenci po prepubertálních děvčátkách či dokonce vlastních dcerách. Například ve svém článku "Childified Women: How the Mainstream Porn Industry Sells Child Pornography to Men" z roku 2009 Dinesová analyzuje časopis Vanity Fair a svou hypotézu o rozšíření pedofilní pornografie ilustruje fotografiemi, na nichž jsou vyobrazeny herečky Dakota Fanningová a Reese Whitherspoonová. (Na té třetí je Sienna Millerová s odhalenými ňadry, v černých punčochách a botách na vysokém podpatku, nic zajímavého.)

Dinesová tyto nevinné snímky komentuje značně apokalypticky:

In a March 2006 special edition of Vanity Fair, 30-year-old Reese Witherspoon is photographed looking wide-eyed and innocent in a girl's party dress. In her left hand she is holding a little girl's doll. Earlier in the magazine is a photo of then 12-year-old Dakota Fanning, wearing makeup, an off-the-shoulder evening gown and a "bed head" hairdo. In the middle of these two images is a bare-breasted Sienna Miller, lounging on a chair and wearing only skimpy panties and very high-heeled strappy shoes, otherwise known as "FM shoes" in pop culture - the FM being short for "fuck me." Captured in just three images is the essence of the visual landscape that surrounds us, a landscape that has become so pornographic as to not warrant even a second glance when we see sexualized childified women, sexualized adultified children, and a whole bevy of sexualized young women whose body language, gaze, and (lack of) clothes scream "fuck me" to the spectator. (2009: 121)

Sociolog a kriminolog Ronald Weitzer publikoval rozsáhlou recenzi dvou antipornografických publikací, z nichž jednou je Dinesové novinka s dramatickým názvem Pornland: How Porn Has Hijacked Our Sexuality (Boston: Beacon, 2010). Weitzer nešetří kritikou a obviňuje autorku z propagování "paradigmatu útlaku" (oppression paradigm), které spočívá v přesvědčení, že pornografie, prostituce a striptýz vždy zahrnují zneužívání, násilí a genderovou nerovnost. Weitzer považuje takový přístup za příliš zjednodušující a upozorňuje na jeho metodické slabiny. Dinesová vůbec okatě pohrdá vědeckou metodologií, protože jak sama přiznává, její závěry nejsou založeny na žádných studiích, ale na anekdotické evidenci získané z nestandardizovaných rozhovorů se studenty a z prohlížení internetové pornografie na vlastní pěst. Na rozdíl od Dinesové dokládá Weitzer svá tvrzení kvantitativními výzkumy prováděnými na reprezentativním souboru respondentů, které popírají korelaci mezi dostupností pornografie a rozšířeností zločinů se sexuálním obsahem. Weitzer svou recenzi uzavírá nemilosrdným odsudkem:

Whatever one's personal views of porn, for those who wish to know more about its content and the experiences of viewers and performers alike, the books under review offer little useful, evidence-based information. Overall, these books present an extremely biased picture of pornography that stands in stark contrast to sound scholarly research. (2011: 673)

Attachments:

Gail Dines, "Childified Women: How the Mainstream Porn Industry Sells Child Pornography to Men", in Sharna Olfman (ed.), The Sexualization of Childhood (Westport: Praeger Publishers, 2009), pp. 121-142. [PDF]
Ronald Weitzer, "Pornography's Effects: The Need for Solid Evidence", Violence Against Women, Vol. 17, No. 5 (May 2011), pp. 666-675. [PDF]

In Memoriam: Christopher Hitchens, 1949-2011

2011-12-16T08:43:00.002+01:00

Juli Weiner
Vanity Fair, 15 December 2011
http://goo.gl/D1lqU

Včera zemřel na následky rakovinového onemocnění britský novinář Christopher Hitchens, přední propagátor ateismu a jeden ze Čtyř jezdců apokalypsy. Hitchens byl brilantním myslitelem a excelentním stylistou, a proto si dovolím odcitovat kousek z jeho knihy God Is Not Great (New York: Twelve Books, 2007):

The argument with faith is the foundation and origin of all arguments, because it is the beginning - but not the end - of all arguments about philosophy, science, history, and human nature. It is also the beginning - but by no means the end - of all disputes about the good life and the just city. Religious faith is, precisely because we are still-evolving creatures, ineradicable. It will never die out, or at least not until we get over our fear of death, and of the dark, and of the unknown, and of each other. For this reason, I would not prohibit it even if I thought I could. Very generous of me, you may say. But will the religious grant me the same indulgence? I ask because there is a real and serious difference between me and my religious friends, and the real and serious friends are sufficiently honest to admit it. I would be quite content to go to their children's bar mitzvahs, to marvel at their Gothic cathedrals, to "respect" their belief that the Koran was dictated, though exclusively in Arabic, to an illiterate merchant, or to interest myself in Wicca and Hindu and Jain consolations. And as it happens, I will continue to do this without insisting on the polite reciprocal condition - which is that they in turn leave me alone. But this, religion is ultimately incapable of doing. As I write these words, and as you read them, people of faith are in their different ways planning your and my destruction, and the destruction of all the hardwon human attainments that I have touched upon. Religion poisons everything. (pp. 12-13)

Edit: Podle očekávání se objevila celá řada vynikajících nekrologů, například Steven Novella, Peter Hitchens, Julian Barnes, Timothy Garton Ash, Ian McEwan, The Onion, SMBC, Zach Weiner, Cyanide & Happiness, Richard Dawkins a další. Nejpěkněji to za nás vyjádřil Eric MacDonald: "There is no need to wish him peace at the last. There is neither peace nor disquiet where he has gone, and where we all will one day follow. It is enough that he made an important contribution to our lives while he was with us."

Předběžné výsledky Sčítání lidu, domů a bytů 2011

2011-12-15T16:20:00.007+01:00

Český statistický úřad, 15. prosinec 2011
http://goo.gl/Arfnt

V předvánočním čase jsme dostali dárek od Českého statistického úřadu v podobě předběžných výsledků Sčítání lidu, domů a bytů 2011. Před tři čtvrtě rokem jsem horoval pro sčítání a potom napjatě čekal na výsledky, především na data týkající se náboženského vyznání našich obyvatel. Nebudu to zbytečně natahovat, tady jsou:

Počet věřících není po republice rovnoměrně rozložen, protože se dramaticky projevuje rozdíl mezi bezbožnějším severozápadem a pobožnějším jihovýchodem. Například nejméně katolíků žije v Ústeckém kraji, kde jejich počet tvoří obtížně uvěřitelná 2,8%, zatímco nejvíc jich najdeme ve Zlínském kraji s 24,4%. Podíl věřících podle krajů zachytil ČSÚ na této mapce:

Musím přiznat, že jsem ve svých předpovědích hodně nadsadil počet neorganizovaných věřících, které páter Halík kdysi trefně označil za "něcisty". Podobně jsem nečekal, že téměř polovina lidí odmítne kategorii "vyznání" zcela vyplnit. Údaj o 34% ateistů můžeme brát vážně, protože to jsou lidé, kteří náboženství aktivně odmítají. Předchozí výzkum z roku 2001 byl špatně nastaven, neboť respondentům neumožnil prohlásit se za věřícího bez církevní příslušnosti. Přesto se nabízí dosti široký prostor pro interpretaci výsledků. Největší výzvu tvoří ti, kteří v dotaznících nic neuvedli. Podle mého odhadu jsou to lidé, jež nepovažují náboženství za důležitý fenomén. Rozhodně to nejsou skrytí věřící, paranoidně utajující svou víru před dotěrným státem. Možná by bylo možné považovat je za agnostiky, protože se k otázce náboženství nechtějí vyjadřovat. V tom případě by dohromady s ateisty tvořili masivních 79,4% obyvatelstva, což by z nás opravdu činilo jednu z nejateističtějších zemí na světě. Problematický je ale i počet věřících, protože se mezi ně řadí mnozí, kteří jsou například pokřtěni, ale do kostela vůbec nechodí. Podle velikonočního sčítání provedeného samotnou katolickou církví v roce 2004 je počet věřících, kteří pravidelně docházejí na bohoslužby, 405 446. Jedná se tedy o pouhá 4% populace a dnes snad ještě méně, což vyplývá ze skutečnosti, že výsledky za rok 2009 byly Českou biskupskou konferencí označeny za "údaj určený pouze pro vnitřní potřebu". Skutečných katolíků je tak zanedbatelná menšina, které je ovšem pro její uřvanost věnována naprosto nezasloužená pozornost. Katolická církev od posledního sčítání lidu záhadně přišla o 1 656 881 příznivců, ubylo jí tedy přes 60% stavu z roku 2001. Pro srovnání uvádím tabulku s tehdejšími výsledky:

Už se těším na vytáčky ohledně těchto trapných výsledků, které nás zajisté čekají ze strany vrcholných představitelů církve. Úplně slyším vesnického strýce Dominika Duku, jak zpochybňuje validitu dat a dramaticky se vciťuje do myslí těch téměř pěti milionů, kterým kolonka "vyznání" nestála ani za vyplnění. Vsadím se, že na vině určitě nebudou sexuální aféry kléru, hamižnost církve v diskusi o restitucích nebo anachronická primitivita při řešení problémů jako je antikoncepce, interrupce nebo eutanázie. Nějaký viník se vždycky najde, tipl bych kapitalistický konzumerismus a zapomenutost na duchovno. Následující diagram ovšem zcela neoddiskutovatelně vyjadřuje úpadek českého církevnictví, ze kterého se nedokáže vylhat ani profesionální teolog:

Mantano Reader

2011-12-11T18:42:00.001+01:00

Mantano SAS, 2011
http://goo.gl/PwfJs

Vezmu to stručně: Samsung Galaxy S2 je momentálně nejlepší mobil na světě. Na Android jsem si zvykal od verze 1.1, kterou mělo nainstalováno vůbec první zařízení s tímto operačním systémem, T-Mobile G1, a neměnil bych. Palec a něco úhlopříčky navíc se projevil dosti razantně, protože díky dokonalému displeji s technologií AMOLED je z mobilu plnohodnotná čtečka všech myslitelných formátů; naležato na něm dokonce čtu komiksy (srov. Perfect Viewer). Nejzávažnějším problémem se ukázalo být nalezení vhodného programu, který by dokázal pracovat s EPUB i PDF a umožnil zvýrazňování textu a vytváření poznámek. Na minulém mobilu používaný Aldiko Book Reader se neosvědčil, protože kromě samotného čtení nedokáže téměř nic. Chvíli jsem spokojeně používal RepliGo Reader, který výborně pracuje s PDF a umí ukládat anotace přímo do souboru jako třeba windowsová verze Acrobat Reader. Uživatelské prostředí je standardní a asi dost kopíruje Kindle, aspoň metodou označování textu a psaní poznámek. Nakonec mě ale odradila nutnost používat dva oddělené programy pro PDF a EPUB a po ozkoušení snad všech ostatních čteček pro Android (Adobe Reader, Cool Reader, ezPDF Reader, Moon+ Reader Pro) jsem se rozhodl pro Mantano Reader. Je to velice robustní nástroj, který je sice nejdražší (6.57€ včetně DPH), ale zároveň zdaleka nejpromyšlenější a nejfunkčnější. Obrovskou výhodou je, že umí používat oba nejrozšířenější formáty elektronických knih, takže stačí naučit se zacházet jen s jednou aplikací a navíc máte všechno pohromadě na jednom místě. Osobně jsem si založil dvě "Collections" - jednu pro PDF a druhou pro EPUB, ale je to jen otázka vkusu. Označování a poznámkování probíhá stejně jako v jiných programech a zařízeních, i když jsem narazil na chybu, která znemožňuje přesně označit text do konce odstavce (trocha zvýraznění "přetéká" do dalšího odstavce); snad to programátoři brzy napraví. Položka "Navigation" umožňuje elegantně procházet nejen mezi kapitolami a záložkami, ale i ve zvýrazněných pasážích a anotacích čtenáře. Zde se skrývá největší síla Mantana, a tou je schopnost sdílet poznámky z četby napříč zařízeními, a to všemi myslitelnými způsoby, jež Android nabízí.

Export poznámek lze provést například pomocí Bluetooth nebo Wi-Fi, účelnější je ale přenos do služby Gmail, Google Documents nebo Google+. Nejefektivnější mi ale připadá používat speciální aplikaci určenou k agregaci poznámek, z nichž nejznámější je asi Evernote. S tímto programem jsem ovšem nebyl příliš spokojený, a to jednak kvůli jeho komerčnímu rázu, jenž ve zkušební verzi umožňuje online uložení "jen" 60 MB dat za měsíc. Závažnější byla nefunkční integrace s prohlížečem Chrome - rozšíření Evernote Web Clipper se mi nepodařilo zprovoznit, i když se asi jedná o chybu mých zastaralých Windows XP. Podstatně víc jsem byl nadšen z freewarové aplikace SpringPad, jež dokáže to samé co Evernote, ale zdarma a efektivněji. SpringPad nejen že vypadá o dost lépe, ale zástupce aplikace i rozšíření pro Chrome funguje naprosto bezchybně. Aplikace se dokonale synchronizuje mezi telefonem, domácím i pracovním počítačem; poznámka, kterou si cestou do práce uložím do mobilu, se mi po příchodu do zaměstnání instantně objeví i v počítači. Složky poznámek mohou navíc obsahovat i fotografie, zvukové záznamy nebo nascanované dokumenty. Mantano naváže spolupráci se SpringPadem automaticky pod ikonou sdílení, takže lze z elektronické knihy extrahovat poznámky včetně příslušného čísla stránek. Na dotykovém displeji se delší texty nepíšou zrovna nejpohodlněji, ale pomocí klouzání prstu po virtuální klávesnici v rámci integrovaného Swype nebo komerčního SlideIT lze dosáhnout až překvapivě vysokého počtu napsaných znaků za minutu. Upozorňuji, že podpora češtiny (aspoň u Swype) není dokonalá a o proklamovaných 370 znacích za minutu si můžeme zatím nechat zdát.

Popsané kombo Mantano Reader + SpingPad se ukázalo být natolik účinné, že mu dávám přednost před všemi ostatními alternativami. Za poslední měsíce jsem si fyzicky nevytiskl téměř žádné odborné články a poznámkový blok mi leží v šuplíku, kde asi zůstane napořád. Nechci doporučovat nelegální manipulaci s elektronickými knihami, ale díky možnosti sdílení poznámek jsem také přestal úplně používat aplikaci Kindle. Z knihy, kterou si zakoupím na Amazonu, nejprve odstraním DRM ochranu pomocí pluginu KindleBooks, pro jejíž spuštění je třeba mít nainstalovanou podporu programovacího jazyka Python. Soubor s knihou ve formátu AZW se nachází v adresáři, který jste určili v nastavení Kindle for PC, a je nepřehledně pojmenován ve tvaru "B00*******_EBOK.azw". Po hacknutí ochrany soubor konvertuji v programu Calibre do formátu MOBI nebo ještě lépe EPUB, které umožňují ničím a nikým nerušenou četbu a vytváření anotací.

Daddy, How Do We Know We Know Things?

2011-12-11T14:02:00.002+01:00

Zach Weiner
Saturday Morning Breakfast Cereal, 11 December 2011
http://goo.gl/0MlDs

Toto je kratičká (!) ukázka z nedělního stripu Zacha Weinera, v němž je na několika panelech popsán Gettierův problém a jen tak mimochodem vysvětlena morálka, vědomí, pravda a správná metoda filosofie.

Review of "Primate Visions" by Donna Haraway

2011-12-10T21:40:00.001+01:00

Matt Cartmill
International Journal of Primatology, February 1991
http://dx.doi.org/10.1007/BF02547559

V angloamerickém akademickém prostředí má své místo zvláštní literární žánr, a to negativní recenze, jejímž cílem je naprosté zničení protivníka. Dvě patří mezi mé velice oblíbené: Rylova recenze Heideggerova Sein und Zeit a Medawarova na Le phénomène humain od Teilharda de Chardin (viz zde). Při četbě takových textů cítím zadostiučinění za to, že jsou autoři užvaněných traktátů po zásluze potrestáni veřejným odmítnutím - aspoň u těch přírodovědně orientovaných badatelů. Právě takový intelektuální výprask si zaslouží veškerá feministická epistemologie a filosofie vědy, se kterou jsem měl možnost se setkat (viz příspěvky o The Caveman Mystique od Marthy McCaugheyové zde, zde, zde a zde). Feministická epistemologie se proviňuje sociálním konstruktivismem, odporem k moderní vědě a evoluční biologii, popíračstvím lidské přirozenosti a kognitivních rozdílů mezi pohlavími, terminologickými konfúzemi okolo pojmu "gender", argumentačním lajdáctvím a sklonem k bombasticky znějícím banalitám a nesmyslům. Jedna z nejpitomějších vět, které jsem kdy v životě četl, pochází z pera Sandry Hardingové: "[W]hy is it not as illuminating and honest to refer to Newton's laws as 'Newton's rape manual' as it is to call them 'Newton's mechanics'?" (The Science Question in Feminism, Cornell UP, 1986, p. 113). Překvapuje mě, že existuje dokonce feministická primatologie, jež usiluje o nalézání analogií mezi pohlavními rolemi u mimolidských primátů a našeho druhu. Čelní představitelkou hnutí je Donna Harawayová, jejíž knihu Primate Visions: Gender, Race, and Nature in the World of Modern Science (Routledge, 1989; Amazon) jsem sice nesehnal, ale se zalíbením jsem se začetl do recenzí na ni, z nichž všechny byly kritické až zničující. Antropolog Matt Cartmill tu svou začíná způsobem, který na Harawayové nenechává nit suchou:

This is a book that contradicts itself a hundred times; but that is not a criticism of it, because its author thinks contradictions are a sign of intellectual ferment and vitality. This is a book that systematically distorts and selects historical evidence; but that is not a criticism, because its author thinks that all interpretations are biased, and she regards it as her duty to pick and choose her facts to favor her own brand of politics. This is a book full of vaporous, French-intellectual prose that makes Teilhard de Chardin sound like Ernest Hemingway by comparison; but that is not a criticism, because the author likes that sort of prose and has taken lessons in how to write it, and she thinks that plain, homely speech is part of a conspiracy to oppress the poor. This is a book that clatters around in a dark closet of irrelevancies for 450 pages before it bumps accidentally into its index and stops; but that is not a criticism, either, because its author finds it gratifying and refreshing to bang unrelated facts together as a rebuke to stuffy minds. This book infuriated me; but that is not a defect in it, because it is supposed to infuriate people like me, and the author would have been happier still if I had blown out an artery. In short, this book is flawless, because all its deficiencies are deliberate products of art. Given its assumptions, there is nothing here to criticize. The only course open to a reviewer who dislikes this book as much as I do is to question itsauthor's fundamental assumptions - which are big-ticket items involving the nature and relationships of language, knowledge, and science. (1991: 67)

No není to nádhera? Autory dalších recenzí jsou Susan Cachelová, Meredith F. Smallová, Craig B. Stanford, Peter S. Rodman a Robin Dunbar.

h/t: Evgeny Morozov

Attachments:

Susan Cachel, "Partisan Primatology", American Journal of Primatology, Vol. 22, No. 2 (1990), pp. 139-142. [~~PDF~~]
Meredith F. Small, "Review of Primate Visions by Donna Haraway", American Journal of Physical Anthropology, Vol. 82, No. 4 (August 1990), pp. 527-528. [~~PDF~~]
Peter S. Rodman, "Flawed Vision: Deconstruction of Primatology and Primatologists", Current Anthropology, Vol. 31, No. 4 (August-October 1990), pp. 484-486. [PDF]
Matt Cartmill, "Review of Primate Visions by Donna Haraway", International Journal of Primatology, Vol. 12, No. 1 (February 1991), pp. 67-75. [PDF]
Craig B. Stanford, "Review of Primate Visions by Donna Haraway", American Anthropologist, Vol. 93, No. 4 (December 1991), pp. 1031-1032. [~~PDF~~]

Is Free Will an Illusion?

2011-12-09T17:34:00.002+01:00

Shaun Nichols
Scientific American Mind, 8 November 2011
http://goo.gl/s3dx0

Mému oblíbenému tématu svobody vůle byla věnována pozornost v celé řadě periodik. Experimentální filosof Shaun Nichols napsal přehledový článek do listopadového čísla Scientific American Mind, kterým navázal na svůj starší příspěvek pro tamější blog Mind Matters. Není to naneštěstí nic moc, a to ani jako prvotní orientace v tématu, protože Nichols vlastně jen klade tradiční otázky a ještě si stihne přihřát experimentální polívčičku. To jeho x-phi kolega Eddy Nahmias je o poznání otevřenější, jak se ukazuje v "Is Neuroscience the Death of Free Will?" z rubriky Opiniator vydávané deníkem The New York Times. Nahmias aplikuje pro záchranu svobody rozhodování fígl, který filosofové používají vždy, když jim teče do bot - redefinování kontroverzního pojmu. Prohlásí prostě, že neurologové hlásající neudržitelnost svobodné vůle používají koncept nesprávným způsobem: "these scientists are employing a flawed notion of free will". Připomíná mi to nekončící proud polopravd a výmluv, který je tak charakteristický pro teologii; je mi líto, že současní filosofové cítí potřebu hledat inspiraci právě v ní. Nahmiasova definice dělá víc škody než užitku:

Many philosophers, including me, understand free will as a set of capacities for imagining future courses of action, deliberating about one's reasons for choosing them, planning one's actions in light of this deliberation and controlling actions in the face of competing desires.

Jedná se opravdu o trik, protože Nahmias svádí nepoučeného čtenáře nesprávným směrem a zamlčuje, že i naše důvody pro provedení volby jsou determinovány. Situaci budu ilustrovat triviálním příkladem: když mi dá někdo vybrat mezi vanilkovou a jahodovou zmrzlinou, vyberu si tu ovocnou a budu zažívat iluzorní pocit svobody rozhodování. Neuvědomuji si, že můj odpor vůči vanilkové zmrzlině má nějaké příčiny; možná nechutný zážitek z dětství, možná zapomenutou asociaci s něčím nepříjemným, možná jsou mé chuťové pohárky a příslušná neurální centra nastaveny tak, aby se mi z vjemu vanilkové zmrzliny dělalo nanic. Nejsem schopen vysvětlit, čím je má averze k nevinné pochoutce způsobena, ale jsem vždy ochoten vytasit se s post hoc konfabulací - prostě jsem se svobodně rozhodl, že dám přednost jahodové příchuti. Nahmias mlží nebo přímo lže, když tvrdí, že na svobodné vůli není nic zázračného nebo transcendentního. Pokud přijmeme premisu o naturální povaze světa, pak nemůžeme do jeho obrazu zahrnout nic, co by se vymykalo kauzálnímu zřetězení událostí (aspoň v makrosvětě). Nahmias dělá experimentální filosofii medvědí službu, když se ohání rozšířeností konceptu mezi laickou veřejností. Knobe a Nichols napsali už v manifestu x-phi, že "filosofické zkoumání nikdy nebylo soutěží v popularitě" ("An Experimental Philosophy Manifesto", in Experimental Philosophy, Oxford UP, 2008, p. 6), a toho by se měli jejich pokračovatelé zuby nehty držet. Další problém spočívá v tom, že se Nahmias dostává do nápadného střetu zájmů, a proto mám tendenci příliš mu nedůvěřovat. Je totiž jedním z hlavních řešitelů projektu The Big Questions in Free Will, který je financován akomodacionistickou nadací Johna Templetona. Mrzí mě, že někteří z čelních představitelů experimentální filosofie podlehli lákadlu peněz, které nadace rozděluje, a rozhodli se svým jménem zaštítit apologii voluntarismu. Kromě Nahmiase je to Alfred Mele, Roy Baumeister, Adina Roskiesová nebo Kathleen Vohsová - v diskusích o svobodě vůle jsou to tedy bezesporu kapacity. Nahmias za svůj esej už stihl obdržet mimořádnou odměnu 3000 dolarů.

Článek rozpoutal vlnu reakcí: smířlivý Vaughan Bell na Mind Hacks například doporučuje k přečtení i nedávný rozhovor s neurálním vědcem Michaelem Gazzanigou. Zajímavější je ale bitka, která se rozzuřila mezi evolučním biologem Jerrym Coynem a šaškem počmáraným Massimem Pigliuccim. Coyne konzistentně argumentuje v neprospěch svobody vůle a upozorňuje na nepoctivost, kterou Nahmias dospívá k nové definici. Oproti tomu Pigliucci opět rozjede celý repertoár argumentačních lapsů, když nejprve obviní Coyna (a Harrise) z nedostatečného vzdělání ve filosofii, aby pak to své doložil opisováním z encyklopedického hesla na SEP. Je to prostě natolik arogantní trouba, že by se mohl uplatnit jako posila na Viničné. Není schopen seznámit se ani se standardním argumentem Galena Strawsona a do znavení opakuje, že otázka determinismu nebo indeterminismu universa ještě není rozhodnuta, jako by na tom vůbec záleželo. Do dalšího kola reakcí přispěl opět Coyne, fyzik Sean Carroll a ještě jednou Coyne. Pigliucci ale ještě rozhodně neřekl poslední slovo, takže se tu zanedlouho budu rozčilovat nad jeho dozajista pitomou recenzí na novou knihu Alexe Rosenberga, kterou zatím předběžně označil za "awful book" a autorův způsob psaní přirovnal k "Dawkins on steroids".

Attachment:

Shaun Nichols, "Is Free Will an Illusion?", Scientific American Mind, Vol. 22, No. 5, (November/December 2011), pp. 18-19. [PDF]

Thought Experiments

2011-12-01T17:04:00.001+01:00

Joshua Knobe
Scientific American, 8 November 2011
http://goo.gl/eQdxR

Joshua Knobe publikoval v časopise Scientific American článek s poněkud zavádějícím názvem "Thought Experiments". Nejedná se o analýzu myšlenkových experimentů, nýbrž o stručné uvedení do experimentální filosofie; podobné nedávno vyšlo i ve Stanford Magazine. Online verze článku navíc obsahuje i autorovo shrnutí tzv. "Knobeova efektu" a jednoduchý test zjišťující tendenci respondenta k morálnímu relativismu. Opomněl jsem zmínit dvě relace, v nichž se Knobe objevil: podcast Rationally Speaking a screencast na Bloggingheads. Ten druhý je podle mého názoru poněkud objevnější, protože Knobe v něm diskutuje s filosofem Royem Baumeisterem nad novou knihou o svobodě vůle a schopnosti překonávat sám sebe, kterou Baumeister a John Tierney v září uveřejnili pod názvem Willpower: Rediscovering the Greatest Human Strength (Penguin Press, 2011; Amazon).

Využívám této příležitosti k upozornění, že na brněnské katedře filosofie byly letos obhájeny dvě vynikající bakalářské práce, jejichž témata jsou mi zvláště blízká. Slečna Monika Bystroňová napsala možná první studii o "Experimentální filosofii" v českém jazyce, zatímco její kolega Jan Horský se velmi vyspělým způsobem zabýval problémem "Morálního smyslu jako produktu přírodního výběru". Vedoucím obou prací byl docent Radim Brázda a oponoval je doktor Radim Bělohrad. Ze srdce jim blahopřeji, že mohou vyučovat tak talentované studenty, kteří se nebojí samostatně pracovat na zcela aktuálních filosofických problémech.

Attachment:

Joshua Knobe, "Thought Experiments", Scientific American, Vol. 305, No. 5 (November 2011), pp. 56-59. [PDF]

Autopsies on Autopoiesis

2011-12-01T15:10:00.004+01:00

Willem J. Scheper & Gert C. Scheper
Behavioral Science, January 1996
http://dx.doi.org/10.1002/bs.3830410101

New Age je postmoderní náboženské hnutí, které usiluje o revizi spirituality pro potřeby současného člověka. Vychází z představy, že lidstvo vstupuje do astrologického věku Vodnáře, jenž bude charakterizován zásadní transformací našich schopností a obrodou světa vůbec. Bizarním aspektem hnutí je snaha o vytěžení poznatků přírodních věd pro spirituální potřeby, čemuž někteří "vědci", skoro-vědci, paravědci a pseudovědci s radostí napomáhají. Dušan Lužný ve své knize Nová náboženská hnutí (Brno: Masarykova univerzita, 1997) zdůrazňuje synkretický charakter New Age a uvádí příklady autorů, kteří jsou považováni za vědce, i když správnější je pohlížet na ně jako na průkopníky nové spirituality (ss. 89-95). Podle Lužného je to třeba Fritjof Capra ("tao fyziky"), James Lovelock a Lynn Margulisová ("hypotéza Gaia"), Rupert Sheldrake ("teorie morfických polí") nebo Stanislav Grof ("transpersonální psychologie"). Naštěstí nestačí používat přírodovědný žargon, abyste mohli být považováni za vědce; mnohem důležitější je dodržování pravidel, která na sebe věda hned na začátku novověku nakladla, aby byla schopná ověřovat své poznatky a kumulovat je. Mnozí lidé, kteří se ve vědě příliš nevyznají, si opravdu myslí, že dochází ke změně paradigmatu od mechanického determinismu k holistickému indeterminismu, od svéhlavého materialismu k pokornému mysticismu. Vzpomínám si, jak mi v prosinci 2009 běhal mráz po zádech, když jsem na jedné veřejné přednášce vyslechl dotaz váženého profesora humanitních věd, zdali je mechanistická věda v krizi a bude-li nahrazena holismem, načež mu neméně vážený docent přírodních věd z heideggeriánských pozic odpověděl, že ano. Problém je, že skuteční vědci o této interpretaci buď vůbec nevědí, nebo ji zarputile odmítají - věda je a bude stejně kvantitativní a redukcionistická jako tomu bylo v dobách Newtonových a Descartových, jinak by to už nebyla věda. Jsem proto vůbec skeptický k samotné myšlence vědeckých revolucí, o níž jsem kdysi napsal, že je "pohodlnou výmluvou pro nejrůznější šarlatány a pseudovědce, kteří v ní nacházejí omluvu pro svůj neúspěch a mohou se utěšovat představou, že na jejich slova jednou dojde".

Klasickým příkladem paravědecké publikace New Age střihu je Neubauerovo a Fialovo Střetnutí paradigmat a řád živé skutečnosti (viz zde), v němž autoři čtenářům sugerují, že nejvýznamnější vědecké objevy poslední doby učinili McClintocková, Portmann, Bohm, Sheldrake a Bateson. Nedá mnoho práce dohledat si, že právě tito badatelé - snad s výjimkou první jmenované - jsou řazeni mezi "New Age vědce", jakkoli konfúzní či kontradiktorický pojem je ("nevědecký vědec", "iracionální racionalista", "nadempirický empirik"). Holandský religionista Wouter Hanegraaff ve své knize New Age Religion and Western Culture tomuto fenoménu věnuje celou kapitolu (viz příloha), v níž detailně popisuje odpor příznivců New Age ke "staré" vědě a okouzlení tou "novou". Zatímco moderní věda usilovala o odstranění náboženství z legitimního popisu světa, věda postmoderní má v sobě náboženství zahrnovat: "the New Age variety, in contrast, suggests that science can shed light on, even explain, the workings of the divine in the cosmos and thus secure a scientific basis for religion" (p. 63). Hanegraaff na seznam New Age vědců zařazuje mnoho dalších myslitelů: Karl Pribram ("holografická neurověda"), Ilja Prigogine ("disipativní struktury"), F. David Peat ("synchronicita"), Michael Talbot ("kvantový mysticismus") a další. Rád bych k nim doplnil ještě dvojici chilských badatelů, kteří bývají často uváděni jako doklad splývání západní vědecké a východní mystické tradice - Humberto Maturana a Francisco Varela. Jejich nejznámějším "objevem" je nauka o autopoiésis, což má být údajná schopnost živých organismů sebeorganizovat se bez přispění vnějších příčin. Teorie byla sice nadšeně přijata některými společenskovědními badateli, mezi něž patří sociolog Niklas Luhmann nebo duchovní vůdce dalajláma, ale ze strany přírodních vědců byla v lepším případě ignorována, v tom horším podrobena zničující kritice. Příkladem může být speciální číslo časopisu International Journal of General Systems (Vol. 21, No. 2, 1992), které bylo věnováno odmítnutí autopoietického principu; editor čísla William J. Tastle dokonce cítil potřebu v úvodníku vysvětlit, proč se redakce rozhodla zabývat tak pochybným tématem. Jiným kritickým zdrojem je článek s chytlavým názvem "Autopsie autopoiésis", v němž se Scheper a Scheper vyjadřují zcela nekompromisně:

[O]ur approach concerned the empirical testability of the theory, because any theoretical model that claims explanatory power, as the theory of autopoietic system does, should be empirically testable, a position held regardless of the philosophical position one adheres to. It was argued that, due to the tautological nature of its core concept and the absence of the specification of the organization of the autopoietic system, the empirical counterparts of the theory's constructs cannot be determined. This means that the theory cannot be empirically tested, and, therefore, has no explanatory power. (p. 9)

Podobně neudržitelná je Maturanova a Varelova konstruktivistická epistemologie, která vede k subjektivismu a radikálnímu solipsismu. Autoři navazují na starší fenomenologickou tradici, ale dospívají k absurdním závěrům, které odporují vědě i zdravému rozumu: "We do not see what we do not see, and what we do not see does not exist." (The Tree of Knowledge, Boston: Shambhala Publications, 1992, p. 242). Pokud si někdo myslí, že se takto dělá věda, pak se šeredně plete.

Attachment:

Willem J. Scheper & Gert C. Scheper, "Autopsies on Autopoiesis", Behavioral Science, Vol. 41, No. 1 (January 1996), pp. 1-12. [PDF]
Wouter J. Hanegraaff, "New Age Science", in New Age Religion and Western Culture: Esotericism in the Mirror of Secular Thought (Leiden, Brill, 1996), pp. 62-76. [PDF]

"Hitler's Table Talk": Troubling Finds

2011-11-30T16:16:00.013+01:00

Richard C. Carrier
German Studies Review, October 2003
http://www.jstor.org/stable/1432747

Existenci brněnského katolíka Jiřího Stodoly ignoruji od chvíle, kdy si před pár měsíci založil svůj stalkerský hate blog Magnus Error (vysvětlení zde). Tentokrát udělám výjimku, protože se mu podařilo asi poprvé publikovat něco zajímavého. Stodola jako obvykle parazituje na mém nedávném příspěvku o Hitlerovi, ve kterém tvrdím, že říšský vůdce neměl žádné vazby na darwinismus a že byl vcelku tradičním věřícím. Pomineme-li obvyklé invektivy o sviních a opakované vyhrožování, že se svým blogem dopouštím trestného činu podle §355 o hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob (viz zde), stojí za pozornost citace z Hitlerových neautorizovaných myšlenek, v nichž se vyjadřuje ke křesťanství. Byl jsem poněkud skeptický ohledně autenticity Hitlerových výroků, a proto jsem si sehnal zkrácené české i úplné anglické vydání zmíněné knihy: Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941-1944 (Praha: Aurora, 1995; přeložil Jethro Spencer McIntosh, předmluvu napsal, odbornou revizi provedl a poznámky doplnil Jaroslav Hrbek) a Hitler's Table Talk 1941-1944 (London: Enigma Books, 2000; trans. Norman Cameron & R. H. Stevens). Zopakuji rozsáhlejší pasáž, která se týká diskutované problematiky:

Kristus byl árijec, ale Pavel využil jeho učení k mobilizaci podsvětí a k organizování prebolševismu; to znamenalo konec jasné krásy antického světa. Co je to za Boha, který má radost z toho, že se lidé pro něho trýzní! Celá věc je velice jednoduchá: Pámbíček dává předpoklady pro spáchání hříchu; poté, co to konečně klaplo za pomoci ďábla, použije panny, aby porodila člověka, který spasí lidstvo svou smrtí! Mohamedánství by snad ještě dokázalo nadchnout pro své nebe. Ale když si představím to nudné křesťanské nebe! Na zemi má člověk svého Richarda Wagnera, ale nahoře slyší jen aleluja a nevidí nic jiného než palmové ratolesti, batolata a starce. Křesťanství je tím nejšílenějším výplodem lidského mozku, výsměch všemu božskému. Černoch se svým fetišem je vysoce nadřazen tomu, kdo vážně věří v zázrak Převtělení. (1995: 118)

Čeští katolíci jako Horník a Stodola bezostyšně vypouštějí první větu o árijském původu Krista a navíc necitují český překlad zcela přesně; je vidět, že co Horník poprvé špatně opsal, ostatní od něj nekompetentně přejímají. Tento záznam z 13. prosince 1941 s číslem 75 (v českém vydání nepochopitelně 65) je věřícími často uváděn jako doklad Hitlerova odporu ke křesťanství. Nejsem si jistý, zdali je možné považovat zdroj za důvěryhodný, protože je v příkrém rozporu s tím, co Hitler skutečně napsal v Mein Kampf nebo veřejně tvrdil v politických projevech. Přesto bych byl ochoten na základě těchto skutečností uznat, že Hitler možná nebyl křesťan v běžném slova smyslu, což z něj ještě nedělá ateistu či darwinistu.

Narazil jsem ovšem na mimořádně zajímavý článek amerického historika Richarda C. Carriera, v němž autor napadá autenticitu Hitlerových monologů. Carrier tvrdí, že celé Monologe im Führerhauptquartier jsou nanejvýš podezřelým pramenem, který byl bez Hitlerova vědomí cenzurován, editován a doplňován, a to především Martinem Bormannem a jeho spolupracovníky. Existuje několik verzí rukopisu, které se v některých ohledech výrazně liší a jejichž původ je někdy dost nejasný. Pasáže týkající se kritiky křesťanství se sice objevují v anglických a francouzských přepisech, ale v německých originálech záhadně absentují. Naopak části obsahující Hitlerovo přihlášení se k teismu v anglickém a francouzském vydání zcela chybí. Carrier uvádí mnoho příkladů, ve kterých se cizojazyčné verze zásadně liší od té původní, přičemž všechny změny mají zostřit Hitlerovo údajně protikřesťanské stanovisko. Silně dezinterpretován je i mnou dříve citovaný odstavec, který se v německé verzi netýká ani tak křesťanství, jako spíš transsubstanciace ("Das Christentum (lehrt 'die Verwandlung,' das) ist das Tollste, was je ein Menschengehirn in seinem Wahn hervorgebracht hat, eine Verhöhnung von allem Göttlichen.", 2003: 573). S tím se dá koneckonců souhlasit, i pokud jste křesťanem - představa oplatky z masíčka Kristova je přece strašně absurdní. Nepomáhá ani pseudovědecké vysvětlení, podle něhož během eucharistie dochází ke změně substance hostie, i když její akcidentální, vnímatelné vlastnosti zůstávají zachovány. Tak jako tak je to šílenost.

Mám podezření, že překladatel českého vydání Jethro Spencer McIntosh (civilním jménem Jiří Sehnal) možná vůbec nepoužil německý originál, jak je uvedeno v tiráži, ale vystačil si s anglickou verzí. Nasvědčuje tomu fakt, že všechny Carrierovy výtky lze bez problémů vztáhnout i na český překlad. Přesto z něj na závěr odcituji věty, ve kterých se Hitler zcela otevřeně hlásí k náboženství a ateismus odmítá:

Myslím, že ten, kdo se dívá na přírodu otevřenýma očima, se stane tím nejzbožnějším člověkem; ne ve smyslu církevní zbožnosti, nýbrž na způsob sebepoznání. Koncem minulého století prohlašoval liberalismus, svedený pokroky přírodních věd a techniky, že člověk je pánem přírody, že brzy ovládne i vzduch atd. A přitom stačí, aby přišel orkán, a všechno se zboří jako domeček z karet. My maximálně poznáme zákony, podle nichž se odehrává život přírody; budeme moci využít ve svůj prospěch znalosti zákonů přírodních věd; ale na to, jak ty zákony fungují, na to nepřijdeme. Rozumí se to samo sebou: naše hledisko nám nedovoluje nahlédnout do jiných rovin. Proto vymyslel člověk překrásný pojem Všemohoucnosti, již uctívá jako božstvo. My nechceme vychovávat k ateismu. (1995: 33)

Dovolím si odhadnout, že pod tato slova by se klidně podepsali i pánové Horník a Stodola.

Attachment:

Richard C. Carrier, "'Hitler's Table Talk': Troubling Finds", German Studies Review, Vol. 26, No. 3 (October 2003), pp. 561-576. [PDF]

The Role of Consciousness

2011-11-28T08:15:00.004+01:00

Tony Piro
Calamities of Nature, 28 November 2011
http://goo.gl/DgcWJ

Méně známý fakt k zapamatování: vědomí je jako mužské bradavky a ženský orgasmus; může s nimi být zábava, ale z evolučního hlediska jsou na nic (viz zde a zde).